Deli: Díky za odpověď. Mně připadne, že si ty pocity, že se zblázním už vyloženě vsugerovávám. Nejhorší je, jak jednou člověk ten šílený strach pozná, těžko se ho zbavuje. Snažím se ale normálně fungovat, chodit do práce, učit se, nevšímat si toho, ale ty myšlenky se mi stejně celý den točí kolem těch nechutných myšlenek, ale snažím si v duchu říkat, že jsou to jen myšlenky a snažím se zhluboka dýchat, abych se uklidnila, to je takové to relaxační dýchání. Celkem to pomáhá. Říkám si, že nemůžu být přece blázen, když chodím do práce, do školy, normálně funguju:o)) Tohle aspoň trochu pomáhá mně. Neurolu se snažím vyhýbat, jak se dá. Ale někdy si ho taky vezmu. Třeba dneska jsem byla po strašně dlouhé době sama v noci doma a vzbudila jsem se vyděšená, tak jsem si ho dala, protože bych asi nemohla usnout.

co dělám proti těm myšlenkám?? Tak pomáhá mi to, že se nevzdajulu příliš sama od domu, do školy to mám kousek a kdyz jdem někam dál, tak jen s někým, mám radši pocit, že jsem jen pár zastávek do svýho domu...jinak u sebe nosim vzdy neurol, ten mi zabere do pár minut a opravdu mě krásně uvolní a díky tomu se těch myšlenek nebojim, ikdyz tam treba jsou...beru ho jen fakt akutně,treba jen 2 krát do týdne, většinou to je v pondělí,abych překonala ten neprijemnej pocit, ze zas budu celej tyden muset byt tam,kde mi neni dobre..a pak kdyz jedu třeba v přeplněným vlaku.Dál mi pomáhá to, že prostě začnu přemýšlet nad něčím jiným a taky fakt, ze kdyz jsem se zeptala doktora, jestli se člověk může zbláznit a  u lidí jako jsem já ( my ) to má uplně jiný průběh...popsala sem mu to tak jak si to představuju, řekl mi na to, že ne, že v žádným případě, že tohle u těžkch schizofreniků a u lidí jako jsem já ( my ) , to má jiný průběh.ty myšlenky jsou šílený, to já vím :-( tajne doufám a věřím, že mi to nezůstane, je mi teprv 21 a představa, že by mi tohle zůstalo dalších 50 let?? každopádně nehodlám se tajit tím, že bych možná podstoupila elektrošoky - moc jsem si otom nezjišťovala,ale kdyby to nemělo hodně vedlejších účinků,tak radši tohle nez antidepresiva.

Mám pořád tendence se pozorovat, jestli to na mě náhodou zase nejde a pořád na to musím myslet.

V mém případě, ale mám pocit, že jsem se s derealizací srovnala, že už jí nemám. Spíš mě děsí, že by se mi mohla vrátit v plné síle. Pořád mi ale zbyly tyhle hnusný myšlenky. Připadne mi, že už jsou to spíš nějaké obsese či co.

Ilo, ten pocit, že zešílím, nebo že se ztratím, že zabloudím, zapomenu jak se dostanu domů, nebo kde jsem, mám každý den. S tím se prostě nedá nic dělat, jen to prožít. Snadno se to říká, kdo nezažil, neuvěří... Opravdu bych to vyměnil raději za dlouhodobou zlomeninu...

Deli: Chtěla jsem se tě zeptat, jakým způsobem se vypořádáváš s těmi myšlenkami, strachem, že se zblázníš? Mívám totiž podobné stavy, taky mě napadlo, že se třeba zblázním, budu se někde toulat, nebudu vědět, kdo jsem, kde jsem a to mě vždycky hrozně vyděsí. Mívám z toho náběh na velkou paniku a vyděsím se ještě víc a tak dokola.

U mě je totiž vážně ten hlavní problém že jsem se šíleným způsobem změnila ( kdo by viděl fotky tak by čuměl:)) a moje starý já se s tím prostě ještě nesrovnalo no.

Naivko: to si napsal hezky, taky DP/DR beru jako výzvu, snažím se na sebe dívat do zrcadla a říkat si ty si ale kus:)) A když mě napadne nějaká blbá myšlenka tak si řeknu no tak si přišla tak zase hezky odejdi, někdy se to nepovede ale to všechno spraví čas:) Určitě se snažím proti tomu bojovat i když to není lehký a některý věci jsou dost demotivující, ale určitě to nebudu vzdávat než abych si tady stěžovala a vymýšlela kraviny jako nejmenovaný W.

zivot ide uplne fajn, pri joge citim ze mam kazdy druhy stavec na chrbtici rozbity a kostrove svalstvo tak v minuse ze dat sa dokopy nebude trvat niekolko tyzdnov ale niekolko rokov. Fascinuje ma, ze moje ego sa teraz sprava ako poslusny psik, nerozkazuje mi, nevytvara pochybnosti ale spolupracuje na osobnostnej integracii. S emociami pracujem stale velmi opatrne, nechavam ich volne plynut, nestupnujem ich zbytocne..ziadna sebalutost ale prijmanie reality okolo mna.
Derealizaciu si obcas uvedomim, ale uz ju beriem ako moju sucast..je to vhlad za moje ochranne bariery pred skutocnostou.
Realita je len forma alebo vseobecna dohoda nad skutocnostou. Samotna skutocnost je krajinou a ihriskom pre nase vedomie. A kedze zijeme v zdeformovanej konzumnej spolocnosti ako otroci materialnych hodnot, ziveny medialnym kultom a manipulovany neustalym strachom..nieje namieste stazovat sa na svoju derealizaciu, ale brat ju ako vyzvu.

a co vy ostatní jak zvládáte běžnej život?

Motuzik: a kdy ti ten esoprex začal zabírat? Mně po skoro měsíci nějak nezabral, proto mi psychiatrička nasadila ty antipsychotika, olazax disperzi, docela by mě zajímalo jestli s tím někdo má zkušenosti, ale krom příbalovýho letáku jsem na netu nic nenašla. Jenže já to mám spojený hlavně s tím že jsem koncem roku 2010 totálně změnila svůj životní styl a zhubla jsem těch 20 kilo a zapomněla jsem nebo jsem i chtěla zapomenout na ten život předtím, který byl sice plnej emocí, ale zároven hrozných komplexů atd, který jsem si po víkendech léčila alkoholem. No a když už jsem nechtěla hubnout tak se mi začaly vracet vzpomínky na minulost a \"jeblo\" mi z toho. Prostě jsem ztratila sebe samu jak kdybych se rozdělila na dvě půlky, tu předtím a tu potom, tak doufám že by mi i ten psycholog mohl pomoct najít sebe sama plus ta abstinence, která mi taky jen prospěje protože nebudu utíkat od reality.

já bych taky chtěla na to setkání - neuroworkshop, tedy , pokud by to bylo na rozumném místě. Takže dejte vědět, až něco bude.

Ako som uz pisal pred tym, uz s tym bojujem 7 rokov. Prislo to nahle po rajskom plyne.Zil som pred tym bohemskym zivotom
a nikdy som si ani nepomyslel, ze nieco take ma v zivote postihne. Najskor som si myslel, ze mi praskla nejeka cievka v hlave, pretoze uzitie omamnej latky bolo spojene s strasnim tlakom v hlave a bolestou. Rano to neprechadzalo, ale mal som divne videnie. Po 2 tyzdnoch som zacal chodit po doktoroch, kde som sa najskor nepriznal a tvrdil som, ze sa to stalo pri cviceni.Trenoval som bojove sporty, tak padlo podozrenie na uraz zo zapasu.CT nic neukazalo a tak dalej borelioza-nic. To som absolvoval na slovensku , ale zil som v cechach.Tak som sa s tym zmieril, ze na prd vidim, ale bol som relativne v klude a stale som sa smial a zabaval, ale vzdy boli v hlave myslienky co to kurva so mnou je. Ziadne depky a ine psychicke prejevy az na to vnimanie okolia. Az raz sa to tak zhorsilo, ze uz som mal problem ist do prace a rozpravat sa s ludmi. Tak som navstivil neorologiu v Prahe, kde som zil. Po neviem kolkych sedeniach som sa priznal a nasledovalo EEG a psychologia, kde ma ubespecili, ze po roku som ok. Nasadil ssri, ale musim povedat, ze mi dost pomohli.Ale nebolo to stale ono.Potom som si na slovensku nasiel psychiatricku a pokracovali sme v hladani niecoho noveho.Ale nic zostali sme u citalec a lexaurin 2 roky a potom som sa na to vykaslal.Rok bez liekov, velke pracovne stresi a zase sa to zhorsilo.Tak som si nasiel novu doktorku, pretoze som presvedceni, ze po urcitom obdobi doktor pacienta zaskatulkuje do tej svojej diagnozy a koniec.Dost ambiciozna doktorka s velkou praxou-odmietla moju uvahu o tom ze trpim derealizaciou, ale ze trpim depresiou,u predchozieho doktora to bola uzkost. V podstate to je jedno, len sa chcem z toho dostat.Tato nova doktorka ma byt zapojena do testu noveho AD-serotonin, noradrenalin a tak sa stanem pokusnim kralikom.Zatial berem esoprex 15mg. Da sa to relativne zvladnut az na tie emocie, pohlad na svet a problem s pamatou.Takze dost podstatne veci, preto to chcem riesit.

deperso: Chápu tě. Mě absence emocí vadí taky, člověk si pak připadá jako robot, neschopen jakéhokoliv prožitku.

optimus: když moje tělo po těch emocích přímo řve, jak kdybych cítila takovej jakoby tlak uvnitř sebe, že se emoce chcou dostat ven, chci se hrozně zasmát až k slzám nebo se na půl hodiny schoulit v posteli a brečet, ale nejde to.

deperso: Alkohol jsem ze svýho života vyloučil úplně, a snažím se vyhýbat dalším spouštěčům - stresu a hluku, kterej mě před rokem hodil na úplný dno, a teď se z toho horko těžko hrabu. Neléčím se teď nijak, dřív jsem bral různý anxiolytika ale bez účinku. AD na mě působí tlumivě, nemůžu se pak vůbec na nic soustředit, takže zkouším alternativní formu léčby. Jinak ty symptomy, co popisuješ - odcizení, naprostá ztráta emocí, tak ty mám taky. Akorát zatímco dřív jsem to dost těžce nesl,tak teď už to prostě nějak neřeším.

Motuzk: no zatím to na mě nepůsobí asi nijak, ale naštěstí nemám ani vedlejší účinky. Studuju na VŠ a příští semestr mě mají čekat státnice, ale nejspíš si to studium radši prodloužím. V běžném životě funguju celkem normálně, ale nemám z toho žádné prožitky, třeba jdu z koncetru a jako bych tam ani nebyla. A pořád hlava plná myšlenek o svojí existenci atd., musím si dávat pozor hlavně když s někým mluvím, abych normálně reagovala a neměla záseky. A ty se nijak neléčíš? Mně nejvíc děsí to, že bych snad neobrečela ani smrt vlastních rodičů, přitom dřív mě rozbrečela jenom ta představa. A co to u tebe spustilo?

Ja som na tom podopne ako deperso. Ziadne emocne prezitky.Keby bola vojna,tak by m to bola uplne jedno. Jedine kde sa znazim prekonat toto nezitie je pri mojich detoch.(2 a 4 roky).Su krasne a tie ma vedia jedine rozveselit. Strasne je uvedomovat si, ze vlastne nie som s nimi ja uplne cely, ale len moja telesna schranka a dusa je uz davno na odpocinku.
Ako na teba posobia antpsychotika deperso?Nikdy som ich nebral.Da sa na nich fungovat v beznom zivote?(praca atd.)

Ila: tak na tohle vůbec netrpím, spíš mám problém s těmi otupělými nebo spíš skoro žádnými emocemi, a pocitem odcizení sebe sama a takovým tím \"bytím jakoby za sklem\". Často mě napadají otázky o mé existenci, což mě vždycky tak vnitřně vyděsí, ale že by se mi třeba rozbušilo srdce nebo bych se začala klepat, to ne, právě naopak, mi příde jako bych ani nežila, že kdyby mi někdo uřízl ruku tak to se mnou ani nehne.

Deperso: Projevuje se to fyzicky i psychicky, teda aspoň u mě. Poprvé jsem tento stav zažila, když jsem si poprvé a naposled v životě dala trávu. Protože jsem začala mít děsivé myšlenky, že mi ta tráva určitě něco udělá a tak, začalo mi být opravdu hrozně blbě, motala se mi hlava, hrozně bušilo srdce, měla jsem pocit, že se nemůžu nadechnout a hrozná, hrozná panika, strach ze smrti, zbláznění, že mi nikdo nepomůže, když odpadnu a tak. Je to dost děsivý stav, zvlášť když má člověk v sobě drogu. No, pak jsem pár dní měla ještě derealizaci, pak to přešlo, těšila jsem se na dovču a tak. Jenže na konci léta po dvou měsících, co jsem byla v pohodě. Jsem měla stres v práci jsem dostala opět panický záchvat a tyhle všechny škaredý stavy se mi zase vrátily. Jenže vzhledem k tomu asi i jaké depresivní počasí je a všemi okolnostmi jsem to prožívala ještě hůř a i se mi do dýl drželo. Chvílemi se mi ta panika umí vrátit, třeba v noci se umím vzbudit vyděšená s těmito stavy a ani vlastně nevím proč. Naštěstí jsem to snad už nějak dokázala udržet na uzdě, aby se mi tyto stavy nevracely, ale pořád jsou tu ty hnusný myšlenky ze zbláznění a z toho,že se mi vrátí derealizace a všechny tyto hnusný stavy, že vlastně tím, že na to začnu myslet, tak si vyvolávám nepříjemné psychické stavy.