Symptomy nebo priznaky to rozhodně jsou. Každopádně je uplne jedno,jestli mate poruchu osobnosti,nebo mate nejake vnitřní nevyresene konflikty.Vlekly stres muze byt priznakem lecceho a jde o to,ze nekdo je nachylny k poruse stresove osy a nekomu zas vubec stres neprivodi žádnou zmenu neurometabolismu. V lekarich bych problem nevidel,spis si myslim,ze malokdo dokaze uverit,ze by leky mohli pomoci a kdekdo se snazi hledat chybu v sobe. Jde o chemii,musite zkouset,zkouset,zkouset,leku je hodne

Symptomy nebo priznaky to rozhodně jsou. Každopádně je uplne jedno,jestli mate poruchu osobnosti,nebo mate nejake vnitřní nevyresene konflikty.Vlekly stres muze byt priznakem lecceho a jde o to,ze nekdo je nachylny k poruse stresove osy a nekomu zas vubec stres neprivodi žádnou zmenu neurometabolismu. V lekarich bych problem nevidel,spis si myslim,ze malokdo dokaze uverit,ze by leky mohli pomoci a kdekdo se snazi hledat chybu v sobe. Jde o chemii,musite zkouset,zkouset,zkouset,leku je hodne

Wilhelmos precitala som si nejake tvoje prispevky a prispevky ostatnych a normalne som nestastna lebo vobec nicomu nerozumiem...je to strasne fungovat s takym mozgom...a neviem najst psychiatra na urovni...vsetci vravia ze tie stavy dpdr co opisujem su len symptomy...

A este ze Lyrica a Lamotrigin su antiepileptika ze nemam vymyslat...

Wilhelmos a tie roky si pracoval normalne? Mne nezabralo nic doteraz a dalsie uzkosti nastupuju lebo maly ide do skoly a moj mozog neprijma ziadne info a ja uz neviem ako dalej...pytala som sa na Lyricu lebo v kombinacii s snri vraj posobi velmi dobre tak povedali ze si mam liecit osobnst...ale ako ked moj mozog neprijma nic...a uzlosti obavy pretrvavaju...

Zdeno: Jojo, určení primárního a sekundárního projevu nemoci je velmi důležité. Na Nudz jsem tohle probíral s lékaři. Vleklá deprese, která měla původ vzniku maniodepresivity se nakoneč léčí jinou medikací, než kdyby byla deprese primárním příznakem. Když se pohlédnu zpět daleko do minulosti - začlo to vleklým stresem, následně úzkost, pak OCD,později přesmyk do larvované (psychosomatické deprese), následně po letech odmlky střídání maniodeprese - byl jsem léčen SSRI, lékaři ale o manické fázi nevěděli, neboť jsem je navštěvoval pouze při depresích. Pak úzkosti OCD, náhle DPDR, z ní pak Panická porucha v dost těžké formě a zpět deprese. Až po 20 letech tohoto průběhu mi zabrali léky lamotrigine, bupropion, rivotril. Jsem 4 roky v remisi a nevypadáto, že ač prodělávám mnoho pracovních stresů se něco mohlo vrátit - Sresová osa v pořádku - mozek šlape jak hodinky. Obrovsky se mi navíc zvýšili kognitivní (poznávací) schopnosti - prodělávám ohromný profesní růst, který jsem nikdy předtím nemohl zrealizovat pro emoční nestálost a časté borcení pracovních i partnerských vztahů. Vlastně poslední 4 roky oslavuji svou renesanci a ji mi líto, že mne onemocnění okradlo o mnoho let života, kdy jsem býval mohl šplhat výš. vrátit se to nedá, tak to nyní doháním až ve svých 41 letech. přeji zde všem obdobné štěstí. Je potřeba lékařům sdělit úplnou pravdu a jít hodně do hloubky svého života a najít primární spouštěč. Diagnostika a metodologie klasifikace chorob je však stále spochybnitelná. koneckonců tady je o tom docela pěkný článek http://neurocritic.blogspot.cz/2015/08/will-machine-learning-create-new.html

Pardooon odkazuuuu. Fakt si tento blog proctete,stoji to za to! Je to temny a vědecký zároveň. Hah,na telefonu se pěkně na prd píše :-D

Vzhledem k tomu,ze se profesne zabyvam programovanim redakcnich systemu,musim na zaklade pluginu pro vkladani emailu konstatovat,ze toto forum nakodoval nejaky psychopat

http://neurocritic.blogspot.cz/

[url]http:// http://neurocritic.blogspot.cz/?m=1[/url] znate tenhle sait?? Ctu ho leta,je to fakt hustota a prectete si neco o jeho autorovi:-)

Zdeno: právě proto si myslím, že by každý měl navštívit odborníka, který má z touto poruchou zkušenosti a podle toho by se měla nasadit léčba. Pokud léčba nepomůže, tak bude nejspíš depersonalizace primární a chronický stav.I s touto variantou musí každý počítat

"Měl jsem po léta špatně léčenou maniodepresi, která se časem přesmykla do trvalé deprese, která v různých časových intervalech naběhla do depersonalice, derealizace, s lehkými projevy obcese. Zažil jsem i pár panických záchvatů. "

Na základe toho, čo Wilhelmos píše, zažil depersonalizáciu len ako sekundárny príznak depresie (sekundárna depersonalizácia). Len pre príklad, DP/DR sa môže najma epizodicky a sekundárne objavovať pri širokej škále ochorení: pri záchvatoch migrény s aurou, pri epilepsii spánkového laloku, počas panického záchvatu pri panickej poruche, pri disociatívnom podtype posttraumatickej stresovej poruchy, pri OCD, pri spánkovej deprivácii, pri poruchách príjmu potravy a po operáciách obéznych ľudí, ktoré drasticky narušili ich telesnú schému, pri syndróme vyhorenia a pri vestibulárnych ochoreniach (závraty a poruchy rovnováhy súvisiace s narušenou funkciou vnútorného ucha). Treba spomenúť aj poruchy osobnosti, najma hraničnú poruchu so svojou disociatívnou symptomatikou a poruchy vzťahovej vazby (tzv. attachment disorders), tu však už nemožno hovoriť o časovo obmedzených epizódach dp/dr, pretože depersonalizácia ako následok emocionálneho zneužívania (emotional abuse) a traumatizácie v detstve má tendenciu chronifikovať a zakoreniť sa hlboko v osobnosti trpiaceho jedinca.

Depersonalizačná/derealizačná porucha resp. depersonalizačný a derealizačný syndróm (depersonalizácia, derealizácia, desomatizácia, emocionálne otupenie, problémy s pamaťou/spomínaním, predstavivosťou a pozornosťou) ako primárne ochorenie/samostatná porucha je niečo iné. V prvom rade ide o zmenenený stav vedomia (fenomén disociácie) a častokrát má chronický priebeh trvájúci roky. To znamená, že tam nemusia byť časové intervaly bez príznakov dp/dr a koľkokrát ani nie sú. Primárna depersonalizácia má potom tendenciu na seba nabaľovať ďalšie "diagnózy", koreňom je však ona samotná. Je však samozrejmé, že aj primárnu dp/dr muselo niečo spustiť, muselo jej niečo predchádzať. Napríklad človek môže dostať do vienka citlivú osobnosť/temperament, ktorý môže depersonalizáciu využívať ako formu úniku/obranného mechanizmu. Niektorí ľudia majú vyložene sklon v stresových situáciách disociovať/odpájať sa od reality. Ak vonkajšie stresory pôsobia dostatočne dlhú dobu a človek má pocit, že už nemôže uniknúť, chronická dp/dr je na svete. Takto sa celé toto svinstvo dá vnímať v podstate v dobrom svetle, aj keď je to veľmi slabá útecha. Niekto má tendenciu disociovať len chvíľkovo, u niekoho to naberá trvalý ráz. Je to veľmi individuálne. Rovnako je náročné jazykom vysvetliť celý príčinný/kauzálny reťazec a presne opísať, čo je čoho príčinou a čo dôsledkom. Psychika je komplexný fenomén a doteraz nevieme presne povedať ako funguje. Mám na mysli hlavne prežívanie človeka, jeho vnútorný svet, filozof by povedal fenomenológiu. Všetky tieto psychiatricko-psychologické delenia sú len schematickým zjednodušením a terminologickými hrami. Celú nozologickú problematiku o tom, kedy je depersonalizácia príznakom, kedy poruchou, syndrómom a celé to uvažovanie o jej zaradení, veľmi dobre rozobral vo svojej prednáške Depersonalizace & Derealizace, Polozapomenuté příznaky, Richard Barteček (http://psychiatrie.med.muni.cz/res/file/DPDR_Final.pdf). Ďalším problémom pri depersonalizácii je, že len málokto je schopný si skutočne uvedomiť, čo to vlastne znamená a aký obrovský zásah do psychiky to je. Ak chcem niekomu vysvetliť, že mám depresiu, je to ľahšie, pretože každý už zažil zlú náladu alebo "depku". Ten dotyčný si vie predstaviť, že u mňa je tá zlá nálada chorobne vystupňovaná a bráni mi v normálnom fungovaní. Keď chcem niekomu vysvetliť, že mám úzkosť, úzkostnú poruchu, tak sa mi to vysvetľuje omnoho jednoduchšie, pretože úzkosť/stres/strach už zažil každý a vie, aké rôzne fyziologické príznaky ho sprevádzajú. Keď však chcem niekomu vysvetliť, že mám depersonalizáciu, je to náročné, pretože to zažil len málokto a ak áno, tak len chvíľkovo, kedy to rýchlo odznelo. Chvíľková depersonalizácia vlastne patrí medzi nepatologickú disociáciu, príkladom môže byť "pohltenie" dobrým filmom, ktorý ma tak vtiahne do deja, až zabudnem sám na seba alebo prejavy sprevádzajúce jet lag. Drvivá vačšina ľudí so skutočnou dp/dr nemá osobnú skúsenosť, nevie si to predstaviť, nemá sa o čo oprieť ako pri vysvetľovaní depresívnych a úzkostných stavov. Rovnako si niektorí s epizodickou depersonalizáciou nevedia predstaviť chronickú depersonalizáciu. Ja by som to prirovnal k človeku pod vodnou hladinou. "Epizodik" má možnosť sa vynoriť, má možnosť pozrieť sa nad hladinu a vidieť svet vlastnými očami. "Chronik" roky rokúce žije pod hladinou a jeho jedinou útechou je, že spod vody môže aspoň matne vidieť obrysy sveta a veriť, že ho, snáď, raz znovu uvidí.



Od začiatku tu nabádam na to, aby sme striktne rozlišovali, kto akou depersonalizáciou trpí a čo v jeho osobnosti je depersonalizované. Je to telo? Emócie? Emócie spojené s prežívaním môjho Ja alebo je to skôr okolie. A čo v okolí? Sú to ľudia, nejakí konkrétni ľudia? Blízki? Alebo je to skôr hmotné prostredie? Cítim aj kognitívne otupenie? Mám problém s vnímaním času? Ťažko si vybavujem spomienky? Ktoré spomienky? Ako vnímam svoj hlas? Mám ho rád alebo sa mi zdá cudzí? A čo môj obraz v zrkadle? Hnusí sa mi? Aký bol môj vzťah k telu pred depersonalizáciou, trpel som niekedy komplexom menejcennosti? Ako prežívam svoju depersonalizáciu, mám momenty, kedy úplne odíde alebo je tu so mnou 24 hodín denne? Vnímam ju ako zmenu identity/osobnosti? Bola tu skryte so mnou, len som si to nikdy neuvedomil? Viem vysledovať konkrétny moment, kedy sa spustila? Čo som prežíval počas obdobia pred dp/dr, ako som sa správal, akú hudbu som počúval, zažil som nejaké stresové obdobie? Existuje nejaký reálny dôvod, prečo sa mi toto stalo? Môže to mať celé nejaký zmysel? Môže ma to nejakým spôsobom chrániť? Je skutočne depersonalizácia mojim problémom? Ak vnímam choroby ako určitú informáciu, že niečo robím v živote zle, čo mi depersonalizácia chce povedať? Čo mi telo chce povedať? Mám dp/dr len pri úzkosti a stresových situáciách alebo ju zažívam aj v kľude?

Otázok, ktoré si môžete klásť je mnoho, záleží na vašej fantázii. To, že Wilhelmosovi zabrali tie lieky je skvelé, no treba si uvedomiť, že každého depersonalizácia je iná a každý z nás je inou individualitou s odlišnou osobnou históriou. V prvom rade musíme vedieť, či máme primárnu alebo sekundárnu dp/dr, aj keď je to v realite veľmi náročné zistiť. Wilhelmos prišiel na to, že jeho primárnym problémom bola maniodepresia. Preto sa nečudujem, že mu bupropión ako antidepresívum a inhibítor spatného vychytávania noradrenalínu a dopamínu zabral. Pri primárnej depersonalizácii je však ťažké určiť zodpovedajúci mediátorový systém, a tak aj skupinu konkrétnych liekov. Doteraz neexistuje niečo také ako "antidepersonaliziká" :-) Avšak do úvahy prichádzajú tri neurotransmiterové/mediátorové systémy, ktoré sa dávajú do súvislosti s disociáciou: 1. redukovaná NMDA (N-metyl D-aspartát) neurotransmisia (týka sa mozgovej kôry, hipokampu a amygdaly; napr. ketamín a marihuana blokujú NMDA aktivitu a vieme, že spôsobujú hlbokú disociáciu), 2. zvýšená serotonínová aktivita (nadmerný serotonín indukuje disociatívne príznaky; príkladom je LSD vyvolávajúce depersonalizáciu], 3. zvýšená opioidná aktivita (lieky blokujúce opioidnú aktivitu, ako napr. Naloxón (používa sa na liečbu chronickej depersonalizácie), redukuje disociatívne symptómy; pri veľkom strese telo produkuje prirodzené opioidy/endorfíny, čím sa samo chráni od bolesti). Tak či onak lekári v podstate len naslepo triafajú, či by daný liek nemohol zabrať. Napríklad jedna z nových prípadových štúdií (2014) popisuje úspešné vyliečenie pri troch osobách, ktoré trpeli OCD a depresívnym ochorením sekundárne/komorbidne s depersonalizáciou. Úspešným sa stal liek Aripiprazol, čo je antipsychotikum, ktoré funguje ako parciálny agonista dopaminergných a serotoninergných receptorov (jednoducho má iné farmakodynamické vlastnosti ako zvyčajné antipsychotiká). Funkčné zobrazovacie metódy nám však umožňujú vidieť, ktoré neurobiologické koreláty sú pri dp/dr podaktivované v porovnaní so zdravou populáciou. V súvislosti s neurobiológiou sa našli dva odlišné neuronálne okruhy. Prvý systém súvisí s emocionalitou a zahŕňa amygdalu, prednú inzulu a pravdepodobne aj ďalšie limbické štruktúry ako hypotalamus a predné cingulum. Aktivita tohto emocionálneho systému je silne regulovaná prefrontálnou kôrou a uvažuje sa, že za depersonalizáciu je zodpovedný práve hyperaktívny prefrontálny kortex, ktorý svojou aktivitou otupuje emócie (emotional numbing) a bráni tak nášmu vedomiu prežívanú skutočnosť sprevádzať normálnym citovým zafarbením. Skutočne sa testami zistilo, ze ľudia trpiaci depersonalizáciou majú slabo aktivovanú amygdalu a prednú inzulu (inzula je časť môzgovej kôry, ktorá je skrytá v hĺbke mozgových hemisfér a má bohaté spojenia s podkôrovým limbickým systémom) a nadmerne aktivovaný prefrontálny lalok.

Wilhemos:opravdu moc děkuji za typ!!Zní to divně,ale už se těším až to budu zobat:-D Dal jsi mi velkou motivaci,tak snad t zabere.;-)

Zoloft a leky ze skupiny SSRI, jsou na prd. Určitě minimalne SNRI, depersonalizaci dle meho zpusobuje spis porucha Noradrea a dopam bupropion. K tomu bych prihodil rivotril na potlaceni uzkosti. K uzdraveni dojde behem 1 roku poctiveho pozivanin, Lamotrigin postupne od nizkych davek. Neverim,ze by ti tahle medikace nezabrala

Wilhemos:moc děkuji za motivaci. Rozhodla jsem se po tvém příspěvku kontaktovat psychiatra, tak doufám, že to bude mít nějaký výsledek. Léky neberu cca 1,5 roku, ale předtím jsem brala jen zoloft, který vůbec nezabíral. Napsala mi ho psychiatrička, které když jsem řekla o depers.tak na mě čučela, jak tele na vrata, ale ted jsem kontaktovala odborníka, který má s touto nemocí zkušenosti, tak uvidíme. Ještě jednou díky a hodně zdaru!:-D

Trezalko mas nejaky osobny kontakt na seba?velmi podobne ako to mas ty mam aj ja...hlavne to vybavenie si co vsetko pekne clovek zazil a vobec vsetko co bolo...a neide to?ak budes mat zaujem adkami@centrum.sk. prajem pekny den

Wilhelmos: Blahopřeji ke zdárnému uzdravení a děkuji za tak pozitivní příspěvek :-) .. Nemyslím si, že bychom nedodržovali předepsané léky a neřídili se radami lékařů (ale nemůžu mluvit za všechny), každý kdo zažil nebo zažívá DPDR, tak je rád za každou možnost, která by mu pomohla od těchto stavů - ale podle mě lékaři stále nemají jednotný postup léčby DPDR, proto jsme každý léčen jinak a myslím, že jen málo kdo může říct, že by měl tak kvalitní léčbu jako vy.. ale myslím, že je jen otázkou času, kdy právě díky těmto studiím a výzkumů, do kterých jste se zapojil a které jsou evidentně úspěšné, bude DPDR léčena s mnohem větší úspěšností než do teď, kde to je léčeno formou pokus - omyl (dle přízpěvků, které jsem zde četla)

Mně konkrétně zabrala kombinace léků: Elontril (bupropion) NDRI - ovlivńuje hladinu noadrealinu a dopaminu v kombinaci s  Lamictal (Lamotrigine) - lék původně používaný jako antiepileptikum.Občas si zobnu Rivotril, když jsem přepracovaný a neuspokojivé výsledky mé práce mi přivodí stres, který způsobí mírnou úzkost. Dostal jsem se do výzkumáku NUDZ - Národní ústav duševního zdraví, který byl nově otevřen a vede ho Cyril Höschl. Měl jsem po léta špatně léčenou maniodepresi, která se časem přesmykla do trvalé deprese, která v různých časových intervalech naběhla do depersonalice, derealizace, s lehkými projevy obcese. Zažil jsem i pár panických záchvatů. Farmakologickou léčbu uvedenou výše jsem podstoupil, řádně ji dodržoval, tak jak mi ji předepsali nejlepší odborníci v čechách NUDZ (možná uznávaní i ve světě) a během tří let jsem se postupně zcela uzdravil. Dnes nevím, co je to mít depresi, mánii, obcesi či DPDR. Je to možná můj subjektivní názor, který nelze generalizovat a odvozovat z něj obecnou pravdu, ale osobně jsem velmi přesvědšen, že kdyby pacienti opravdu cílevědomně a s respektem k lékařům dodržovali jejich předepsanou léčbu a nezaobírali by se zbytečně metafyzikou, či náboženskými žvásty středověku a opustili by náboženství zvané psychoterapie,nemuselo by toto fórum vůbec být. Nezapomeňte, že duše člověka je software, který je instalován v našem těle (mozek - hardware). Ve špatně fungujícím hardware žádný software nepoběží. Všichni si umíme představit tělo bez duše víc než duši bez těla. Tento svět je materií - hmotou, která je základem pro nadstavbu a tou je duše, která k hmotě nazírá. Přemýšlejte o tom...:-)