http://uloz.to/x4uBQbf/disociacia-pdf

Týdenní bydlení o samotě mě přivedlo k zamyšlení, co je to vlastně DOMOV.

Je to místo, kde jsem strávil dětství?
Je to místo, kde jsem prožil s rodinou hezké chvilky za posledních 21 let (čili když odečtu posledních 6 nepříjemných, tak nějakých 15)?
Je to místo, kde se cítím bezpečně?
Je to místo, kde mě mají rádi?

V tom případě jsem asi bezdomovec...

No v článcích o depersonalizaci se často píše, že pokud to netrvá dlouho, tak je to ochranný stav pro lidi, kteří zažili nějaký psychický otřes (např. oběti válečných konfliktů, znásilnění, apod). Laicky řečeno mozek se snaží \"zahalit mlhou\" to nesnesitelné tak, aby to bylo snesitelnější. Pozoruju na sobě posledních pár dní, že moje už tak otupené emoce (které ale nejsou úplně otupené, protože jinak by mě několikrát za den můj stav a situace nerozbrečela), byly nějak zatlačeny do hloubky. Ne, že by mi to, kde a jak teď žiju, bylo jedno, jen se ty emoce ke mě nějak nedostávají na povrch. Jakoby ten skleněný džbán, ve kterém žiju šest let, překryl další. A protože to evidentně souvisí s tím šílenstvím, které jsem prožíval první dny po přestěhování (před usnutím \"Co tu dělám sám proboha??\", po probuzení \"Kde to jsem? Proč tu jsem sám?? Kde jsou moji nejbližší??\"), beru to jako ochranný faktor.
Nicméně včera jsem byl sám ve starém bytě pro něco (po domluvě s ženou - sám tam prostě nechci chodit) a při cestě do dětského pokojíčku jsem se sesypal. Seděl jsem tam na zemi asi deset minut a řval...

Můžeš ten stav víc popsat do hloubky? Jak tě chrání ta druhá depersonalizace? Já tomu nerozumím? Svému lékaři jsem jednou musel říct že troín depresí z deprese. je to něco podobného? A jak by to člověka mělo chránit. Je to ještě silnější stav, nebo je to mírnější, když tě to chrání. To se nedá pochopit: Rozeber to nějak - jaký máš pocity? W

Po tom týdnu, co bydlím sám, mám pocit, jakobych zažíval něco, co jsem si soukromě nazval \"dvojitá depersonalizace\". Ta první, to je ta mrcha, se kterou žiju už víc jak šest let. Ta druhá, ta se mě snaží chránit předtím, aby mi nehráblo z toho, co se kolem mě děje.

Když se zpětně podívám na svý sexistický narážky ohledně ženských tady na fóru, tak se trochu stydím, vyplynulo to z mé nasranosti vůči manželce, která mi teď v poslední době topí pod kotlem a neuvědomuje si, jak mi tím citově ubližuje a vychyluje stresovou osu do nouzového režimu mozku. Jsem morčátko na útěku - prchám sám před sebou , ale nedaří se mi jaksi utéct tak, aby mě to zvrácené nestačilo podrazit nohy . Poslední dva týdny hodně hraju festivaly, jsem zaneprázdněn hudbou - zažívám příjemné chvilky s hudbou kolegy hudebníky. Miluji tenhle životkde člověk zapomíná na starosti, jenže pak přijedu domů a padne na mne ta strašná tíseň - samota - strach se samoty, svět jakoby přestane existovat. Naproti sedí má nespokojená a pohledy vyčítajícící žena, do které jsem vkládal naději, že mě ochrání před úzkostí z vnějšího světa tím, že mi poskytne bezpečný azyl, abych tam venku dokazoval o mnoho snadněji a s určitou lehkostí a uvolněností. A ona mi teď tuhle jistotu bere. Nejem, že mi krade jistotu domova, ale znejisťuje mi i působení tam venku, což může mít dopad na celkový obraz vývoje mého Bytí na tomto světě. Jak správně a trefně popsal ZEFIR, bere to poslední, co depresivně úzkostnému člověku pomáhá přežít úděl nemoci a být schopen činů plnohodnotných, jako u zdravého člověka. Jenže ženy nechtějí slabochy...pak je třeba dodat, že deprese a úzkost patologická - není slabošstvím ani egoismem, srabáctvím leností, ale skutečnou nemocí a žena, která by tohle pochopila by snad musela být stacionární sestrou psychiatrie, nebo samotnou lékařkou. Třeba - nevím. Každopádně - já tenhle život rozhodně nezabalím.Já jsem rád, když můžu být, já jsem, když myslím svobodně - uvolněně, ničím neohroženě. Jenže tenhle úzkostný POBYT, kde se čas zastaví a utrpení trvá dlouho mně sráží na dno, které bych nedoporučil a ni svému největšímu nepříteli.

nasraná je lepší určitě,v té chvíli se s ní opravdu nenudíš:-)

nasraný ženský jsou lepší, než znuděný? to je asi všechno, co bych k tomu dodal

myslím,že si nechám docela dost libit co se týče označení ženských,beru to s nadhledem...ale prostě slovo TO bylo na mě dost,nadsázka,nenadsázka...neurazila jsem se,jen trochu nasrala

Ne, kůže mi starosti nedělá.

To je právě ono. Vždycky se to zhorší vlivm stresu. Pozoruješ změny - třeba na kůži? mě vždy ze stresu začne loupat kůže na rukách, pak se to přesmykne do Deprese z úzkostí až panikou a v tu chvíli se kůže spraví. To je asi změnou hladiny kortizolu - potřeboval bych pochopit, co se děje s dopaminem a určitě tam nějak kolísá hladina prolaktinu, protože v tu chvíli, když proběhne tahle reakce jsem spíš ženská v menopauze:-) - tělo začne nesmyslně ukládat tuky, ač málo jím, protože trpím v depresi nechutenstvím. Je to endokrinologická porucha projevující se změnou nálady, kde spouštěcím faktorem je nadměrná stresová zátěž. jak to léčit?? DOHAJZLU

Rozumím, ale nemyslím, že se žene za lepším. Spíše už neunesla život s tímhle exotem a teď si bude \"užívat\" klidu a pohody samoty. Myslím.
A já přesně vím, že to, co mě dusí, je strach ze samoty. 20 let žiješ s někým, spoustu věcí zařizuje ten druhý. Já chci třeba teď vypadnout někam na pár dní sám na hory, ale vždyť já ani nevím, co tam dělat kurvadrát!! A když tam přijedu už takhle dopředu nejistý, ta mrcha DPDR se ještě zhorší a to teda bude opravdu nezapomenutelná dovolená...

...ááá Plotička Jana je dotčená:-)) nebo je to potrefená husička a ta, jak je známo patří mezi ušlechtilou zvěřinu?:-) Vše jsem myslel s nadsázkou takže mi Jano promiň a neurážej se. Zefire, já - a teď mluvím za sebe - moc nevěřím v obrat k lepšímu, protože jsem přesvědšený o biologické podstatě našich problémů. Těžko budu svou duševní cukrovku ovládat vůlí, ale v co věřím je, že věda přijde na to jak nám pomoci. každopádně to, co nyní prožíváš je obrovský stres, který doprovází především strach ze samoty. To plevelovité, nevychované, světem Planety NOVA zprzněné NIC, o kterém si myslíš, že znamená tvůj celý svět je ve skutečnosti jen metamorfózou strachu ze samoty, kde vteřina ubíhá stejně jako hodina. Rozdejchej to a nahoď čeřínek!:-) Pokud se tvá polovička sobecky žene za lepším, máš naprosté právo opětovat své city k ní a nemuset si to nijak zvlášť vyčítat.

nezastávám názor,že bez chlapů se dá žít...ale věta \"Je to plevel stejně jako cejn v rybníce. stačí jenom nahodit čeřen a prohrabat se k lepšímu kousku:-))))\" mě vytočila..asi nejvíc slovo TO..být chlapem,tak se s plevelem nezahazuju,ale jak vidno,když plevel odejde,jsou chlapi na dně-a ne jen ti s psychickými problémy...

Wilhelmos, díky. Pokud myslíš kravinou \"konečné řešení\", tak na to nemyslím. Jednou se všechno přece musí obrátit :( Jen momentálně nevěřím, že ta doba někdy nastane...

Zefire, kdybys potřeboval nějakou pomoc, tak mi napiš, že o to stojíš a můžem se sejít na nějakým drinku a popovídat si. cokoliv. Hlavně neudělej nějakou kravinu. všechno přebolí, znám moc dobře stavy ve kterých se nacházíš...:-)

Psychicky emocionálně stabilní člověk žádné jistoty v podstatě nepotřebuje, protože si hrozbu jejich ztrát uvědomí až v okamžiku, kdy je právě ztrácí. V tomhle je zakopaný pes depresivně úzkostného člověka z technického hlediska jeho vnímání. V podstatě je to tak, že depresivně úzkostný člověk nesnese možnost nadcházející možné ztráty milovaného objektu a nebo objektu na kterém je závislý - (přespříliž se fixuje) a paradoxně dělá podvědomě nebo nevědomě vše proto, aby se to, čeho se nejvíc bojí, stalo. Jinak souhlasím Martine s tím, jak si reagoval. Proti tomu se nedá nic namítnout.

wil: k čemu? možná k tomu, že skrze projevu tohoto citu jako jedné z mála emocí můžeme vnímat sami sebe. Když jsou člověku nejbližšími a každodenními společníky nejistota a úzkost, pak je rád za každý záchytný bod o který se může opřít. Pokud o takovou jistotu přijde, tak je to fakt pěkně na hovno.

Zefire, polož si otázku. Můžeš milovat ženu, která již nemiluje tebe a odchází? Nemiluješ nakonec svůj cit k ní víc než jí samotnou? K čemu je vlastně nutkavá potřeba a závislost na vlastním citu vůči milovaném objektu. Řeknu ti to - je to úplně k ničemu. Já se pomalu smiřuji s tím, že mi ženská odejde a řeknu ti jedno. Na světě je ženskejch jako násráno. Je to plevel stejně jako cejn v rybníce. stačí jenom nahodit čeřen a prohrabat se k lepšímu kousku:-))))

Od včerejška bydlím sám. Je to šílené. Nevím, co bude dál, jestli si zvyknu, nebo se to bude zhoršovat. Nevím nic. Rivotril jen umrtví, ale nezbaví toho neskutečného bolestivého žalu :(((