Zefir: mně říkal psycholog že když lidi berou antidepresiva a k tomu ten rybí tuk ve větší dávce tak že to může mít až zázračný účinky cca po 2 týdnech. Beru to dva dny tak jsem zvědavá na ten zázrak. Taky bych jedla i krysí hlavy jen aby to peklo skončilo.

Vy, kdož zkoušíte ten rybí tuk, dejte tu pak prosím vaše zkušenosti. Já už bych vyzkoušel snad i mixovaná psí hovna, kdyby mě to z tohohle svinstva dostalo...

Jana: je to v tabletkách dneska jsem si koupila přesně tohle http://imunita.heureka.cz/walmark-omega-3-rybi-olej-forte-120-plus-120-tob/ a místo 3 denně hodlám brát 6.
Jinak taky si přijdu nejhnusnější, nejhloupější, nejnudnější a když mi někdo říká že jsem chytrá a zábavná a hezká tak nevěřím že mluví o mně příde mi to úplně nereálný.

přemýšlím o tom často a vždy mi vyjde,že jim musím připadat jako magor..je pro mě záhadou,že mě vidí jako sebevědomou,pěknou,zábavnou,když já si přijdu jako nejškaredší a s 57 kily i odpudivě tlustá,hloupá..někteří řeknou,že jsem herečka, snažím se před nima nepanikařit,takže mi mé stavy nevěří a věta-prosím tě,to mám taky-mě dokáže vytočit..jsou chvíle,kdy se chovám pro okolí divne,nepochopitelně,např. řeknou-co blbneš,proč bys nemohla jet na víkend na dámskou jízdu,snad ty 3 dny bez manžela nezahyneš..ale já vím,že bych to kazila,a nechci,aby mě viděly panikařit,takže raději zůstanu doma..
s rybím tukem zkušenost nemám,ryby nejím vůbec a tak si nejsem jista,jestli bych tohle polkla-pokud není v tabletách,což asi nebude:-(

Přemýšleli jste někdy, jak nás asi berou lidi, co nás až tak moc neznají? Třeba jestli jim přijdeme jako podivíni nebo tak. Nebo jak nás vidí ti, kteří nás znali ještě před DP/DR... docela by mě to zajímalo.
A ještě se chci zeptat, má někdo zkušenost s rybím tukem? Doporučil mi ho psycholog ale v dvojnásobných dávkách, než píšou na obalech.

Dá se existovat s Rivotrilem? Myslím tím, když si vezmu jeden, když už prostě nemůžu snést ty neustále se vracející myšlenky, většinou odpadnu, usnu. Dá se s tím přežít v bdělém stavu?

Deli-máš pravdu,jsou tu i jiní co by nás/mě podrželi-dcera,rodiče,kamarádky,ale já jsem se upla na manžela a  jen s ním se cítím tak nějak nejjistěji...neumím si představit žít s jiným člověkem,ani by to nebylo možné-kdo se s DR nesetkal by těžko pochopil stavy člověka s touto dg...nemám ráda trvalou změnu,nevím jak přesně to popsat..prostě, i když bydlím na sídlišti,ze kterého kdo má možnost odchází,já jsem si tu zvykla a neměnila bych,stejně by mi bylo blbě i jinde a bylo by to o to horší,že bych byla v cizím prostředí..tím,že by skončil můj život jsem měla na mysli zbláznění-ruplo by mi v bedně úplně, nevěděla bych kdo jsem atd-realita by šla mimo mě a já bych nebyla schopna si to uvědomit-aspoň tohle je moje vize,kdybych zůstala bez manžela..

říkate nebýt mojí ženy/muže, už bych tady dávno nebyl. Už to je špatně, vždycky tady bude někdo kdo vás podrží, pokud se tomu sami nebudete bránit,pokud byste neměli toho současného, měli byste zas jiného, přece nežijem jen proto,že až umře nebo se s váma rozvede vaše druhá polovička - umřete taky. Myslete trochu pozitivněji ne snad? Pro mě můj přítel taky znamená hodně, pomáhá mi ve všem, znamená pro mě moc,ale když ho ztratím tak mě ani na chvili nenapadne že si kvůli tomu vezmu život, ikdyž deprese a úzkosti mám a vím co to je .To je jasný že bych si taky pobrečela, když by skončil můj vztah,ale nebudu se vzdávat hned při pádu. Mě teda vždycky pomůže že jsou na zemi lidi kteří to maji zatraceně těžší, např.při nehodě maj trvale zdevastovanej obličej a podobný šílenosti. Dle mého názoru je deprese spíše moderní nemoc vznikající vlivem dnešní společnosti, celej svět se ubírá tzv. do prdele , čím dál víc lidí je zlých,vládne chaos a ti, kteří se do toho nechávaj stáhnout protože přemýšlím moc o životě obecně, mají deprese.Chtěla bych vědět jaký to bylo žít za dob našich rodičů, mnohem větší klid, pohoda, nikdo se tolik nechvástal, bylo mín informací o všem a čím mín človk ví, tím se cítí lépe

s manželem se známe přes 30 let,27 let jsme manželé a DR mam cele manželství,od těhotenství..divím se,že se mnou vše vydržel a že po všem co si se mnou zažil tvrdí,že mě má rád jako na začátku a neumí si život beze mě představit..jsem za něho strašně vděčná,bez něho bych tu už nebyla..jasně,že jsou situace,kdy taky vybuchne,nadává,že jsem hrozná,že není možné,abych nevydržela např.na chalupě u známých dopoledne,když on jde lyžovat-netuší,jak mi je,jak hrozný strach mám a přitom tam nejsem sama..doma bývám sama často,taky to není ono,ale vydržím to,není to takové jak v cizím prostředí..ty stavy nepochopí nikdo,kdo je nezažil..vím,že se chovám jako malá holka,nesamostatná,měla bych být vděčná za to,že se mnou manžel vůbec je a přitom si na něho ještě otevřu hubu:-(..kdyby se chtěl rozvést,nebo se mu něco stalo,byl by to i můj konec...věříte někdo,že se z toho dá dostat?..mi přijde,že už to ke mě patří,že už nikdy nebude líp,tak si říkam,na co to je..trápení pro mě a pro rodinu taky,ach jo...

deperso - píšeš přítel si také myslí, že je (jsem) sobec...takže kdo z vás je sobec a co si o sobě myslíte nazájem? On je sobcem v tom, že nechápe tvou DP a ty mu díky DP dáváš podněty k tomu, aby si myslel že jsi sobecká a dáváš za vinu tvé nemoci. Je to tak - duševní schémata, která prožíváme nám ničí veškeré interpersonální vztahy. A ten stres z toho zase nabourá stresovou osu natolik, že veškerá léčba selže. Možná, že řešením by bylo naučit se žít sám. znám pár kamarádů, který takhle žijou s tím, že si čas od času uleví v krátkodobém vztahu, nebo navštíví noční podnik - ale kam tohle vede? Někomu to vyhovuje, někomu zas ne. Často se sám sbe ptám, kam život s duševní poruchou vlastně vede? Jaký má smysl a co by mne stačilo k tomu, abych stiskl spoušť zbraně u své hlavy. Myslím, že bych neváhal. Jsem teď z deprese venku, ale mít tu pistolku, asi bych to udělal - po těch všech zkušenostech emoční nestability. Já si vlastně vůbec nedokážu představit, jestli existuje větší utrpení, než porucha neurometabolismu mozku. Lékaři rozdělují depresivní stavy na exogenní a endogenní - tedy vznikající buď z vnější nebo vnitřní (hormonální) příčiny. Jen že jakmile se vám psychika rozesere z té endogenní vnitřní příčina - tačne te si vytvářet takové vnější podmínky - akce a rekce - že se vám rozpadne úplně všechno. Rozplést uzle tohoto bludného kruhu je zcela nemožné.

Zefire, prožívám nyní se ženou stejné období. Ona se mnou chce být, ale s takovým, jakým jsem byl před dvěma lety, když jsme se brali, to jsme ale oba nemohli tušit, že celý minulý rok prožiju v depresi, nefungoval jsem ve vztahu správně a teď přišlo zúčtovací období. Žene se to rozleželo v hlavě. Prakticky, než jsem se oženil - utekly ode mne desítky ženskejch, jenže tehdá jsem to bral s nadhledem jakožto pošetilý mladík - no a teď už si ztrátu nedokážu představit. Jentak snadno bych se z toho neoklepal a plakal bych v koupelně.

Doktorka mi po akutní pondělní návštěvě doporučila psychoterapii a napsala Rivotril. Jenže co dělat, když už nemůžu vydržet, vezmu si Rivotril, odpadnu řekněme na dvě hodiny, pak se vzbudím a hodinu brečím v koupelně zoufalý z toho, že se mnou prostě žena nechce být...

Přítel si taky myslí že je sobec a pořád mi vyčítá jak nic nedělám, za vším vidím sto tisíc problémů, zapomínám, myslí že si vymýšlím třeba s tím zapomínáním atd. A nedokážu mu vysvětlit že za to nemůžu a že bych dala cokoli za to, aby to bylo jinak, ale nejde to.

Jsem na tom stejně - absolutně nezvládám svý okolí a ono si myslí, že jsem sobec. Jsem právě v reaktivní depresi po hádce se svou ženou. ona m pocit, že jí nevěnuji dostatek pozornosti a nechápe mé emoční rozlady. Co mám dělat nevím. Vysvětlil jsem jí, že ji ke svému životu potřebuji a ona mi vysvětlila, že má pocit, že já nepotřebuji jí.

Zefir: Sakra, tak to ti držím pěsti ať to zvládneš. Je to smutný případ toho, jak život s Dp ovlivňuje nejen nás, ale i ty co máme rádi. Do jisté míry to ale také záleží na nich, jak přijmou fakt a zda se vyrovnají s tím, že na tom po psychické stránce nejsme tak jako oni. Vůbec by mě zajímalo, jak nás naše okolí vnímá, zda jim připadáme nemocní, či sice zdraví, ale \"tak trochu divní\". Pravda je, že pokud se nesvěříme tak to asi většina lidí které známe nepozná, ale ti nejbližší si rozhodně něčeho všímají. Sám na sobě taky bohužel pozoruju, jaký to má dopad na sociální vztahy s mým okolím, s kamarády a rodinou. A pozitivní rozhodně ne. Jsem sice od mala introvert, ale moc dobře vím, že jsem kvůlli DP uzavřenější a lidem se vyhýbám víc, než kdybych byl \"normální\".

Jen lehké postesknutí: obávám se, že současnou životní krizi bez AD nezvládnu. Představte si, že vám řekne žena, že už s vámi nechce být. Ať už je příčinou to, co jste si řekli navzájem, nebo to, že trpíte DPDR a ovlivnilo jí to pět let života, je to děs. Obzvláště po tolika letech, co jste spolu. Probudím se, uvědomím si, řvu, nejde přestat. Usínám, vzpomenu si, řvu. Nakonec usnu vyčerpáním. Střídavě pak ještě třeba v průběhu dne při vzpomínce...

Já si prostě asi ten serotonin momentálně přírodní cestou vyrobit nedokážu :-(

...a když se bere neurol tak 3krát do týdně?? Může se vypěstovat závislost?

Jana, neurol sa vysadzuje pomalym znizovanim davky, niekolko tyzdnov aj mesiacov, takze to bolo najskor tym, ze si nahle vysadila neurol..zazil som si podobne stavy

coaxil jsem dostala taky,brala ho chvíli a myslela,že se zblázním,něco strašného..po hodně letech jsem chtěla ať mě manžel hodí na pohotovost,byly ty děsné stavy..možná to bylo i tím,že jsem vysadila neurol..na pohotovosti jsem nechtěla žádný lék,jen prostě uklidnit,že se nezblázním,neumřu:-(..vrátila jsem se k neurolu,i když je to svinstvo,ale nemám z něho stavy,kdy zničehonic brečím,je mi úzko a pod...po neurolu mi je na chvíli všechno šumák,aspoň na tu chvíli..

Tak já neberu nic a jde to...v rámci možností. Psychofarmakům se vyhýbám, naposledy (asi rok zpět) jsem bral Coaxil a nezabral, spíš mi bylo hůř, a to patří mezi mírnější AD. Neurol mi dala anestezioložka jako premedikaci při operaci kterou jsem nedávno absolvoval. No, protože DP na mě působí jako sedativum, tak jsem neurol nechal nedotčený a šlo to i bez něj :)