wilhelmos: to si napsal naproso přesně, hlavně tuhle část: \"Jsme v zoufalém rozporu mezi tím co chceme a neschopností v chorobě naše ctižádosti naplňovat.\" To je to, co mě sere snad nejvíc.

zefire, já jsem tohle své ženě dělal taky. V depresi jsem z lásky kní tropil scény, a neustále ji říkal, ať se se mnou rozejde. Že bych ji nerad zkazil život mými změnami nálady. Dneska je to tak, že vždycky když přijdu z práce a jsem frustrovaný z nadměrného výdaje energie, které je při naší diagnoze zoufale málo,snažím se vždy mé citové výbuchy ospravedlnit. taky jsem ženu naučil rozlišovat, co je neadekvátní neurotická reakce, aby se jí mé změny v chování příliž nedotýkaly. Jsme v zoufalém rozporu mezi tím co chceme a neschopností v chorobě naše ctižádosti naplňovat a to nás flustruje natolik, že kompenzujeme bud přehnanou agresí ze strachu, že to nezvládneme a nebo nadměrnou sebelítostí. Tohleto chování charakterizují behavioristické deriváty depresivních stavů a je třeba se snimi naučit žít a vykomunikovat je se svými snad dostatečně inteligentními partnery, kteří mají těžký úkol pochopit u zdravého jedince nepochopitelné. Vlastně klobouk dolů před našimi partnery, nemaj to jednoduchý. Taky můžou mít pocit, že maj co ztratit, kdyžto my už víme, že jsme tak vprdeli, že už můžrem jen získávat.

deli, \"chlap má být silnou oporou\"... kdo tohle řekl?? Řeknu ti, že asi po dvou letech terapie jsem dostal nápad: řeknu ženě, že to ze dne na den přešlo a zbytek života budu hrát jinak. Řekla bys, že tohle by vydržel slaboch? Bohužel... terapeutka mi to rozmluvila...

Jana a wilhelmos: ne, je to jinak. Zpočátku, když mi to před teď už šesti lety začalo, byl jsem zmatený a v šoku, co to je. Všechno jsem časem řekl ženě a začal chodit k terapeutce (celkem tři poměrně zbytečné roky) a žrát antidepresiva. Byl jsem z toho tak v prdeli, že jsem si ženino \"To bude dobré\" později začal překládat špatně jako \"Si v prdeli, ale musím tě nějak uklidnit\" a proto jsem se na ni utrhoval a odrazoval ji od dalšího života se mnou. Vydržela to dva roky. Pak ji to zřejmě přerostlo přes hlavu, protože kdo by chtěl vydržet s debilem, co občas mluví o sebevraždě a občas o rozchodu. Zbylé tři roky už to pak šlo celé do prdele. Výčitky jí kě mě, mě k ní, spousta špíny, žádný sex, prohlubování nenávisti jeden k druhému. V současné době je to ve stavu, kdy já si nedovedu představit život bez ní, ale ona už mi řekla, že se mnou žít nechce. Půlroční návštěva manželské poradny je celkem k ničemu, protože ta osoba, co tam s námi rozpráví, se zřejmě učila ve víkendové příloze Květů...

Jedno vím jistě. Ať už zůstanu kompletně sám, bez ženy, bez obou dětí... moje depersonalizace mě do smrti neopustí...

Jsem toho názoru, že ve vztahu by měl být oporou zdravý nemocnému, bez ohledu na to, jestli je zdravej chlap nebo ženská. Na jedné straně by nemocný měl pokud možno dělat všechno proto, aby ho nemoc nelimitovala v jeho soužití s partnerem a nenarušovala jeho vztah, zdravý by ho měl podporovat a neprovokovat ho výčitkami.

Záleží hodně na IQ a EQ partnera. Debilovi těžko vysvětlíte, že trpíte duševní \"cukrovkou\". Těžko mu vysvětlíte, že vaše změna v chování, prožitku sebe sama a interakce s okolím narušuje porucha neurometabolismu. Já osobně bych s hloupou ženskou nedokázal žít a jsem vděčný za inteligenci své ženy, která tohle chápe a když je krize, tak si oba hodně povídáme. Faktem je, že zdraví lidé, byť velmi inteligentní si paradoxně duševní bolest způsobenou depresí prostě nedokážou představit a sami často zaměňují pojem klinické deprese za obyčejnou krátkodobou melancholií, kterou zná snad každý člověk na světě.
Stejný problém mají samotní pacienti psychiatrie. Platí praidlo, že čím více je pacient \"méně nadaný k inteligenci, tím více ignoruje předepsanou léčbu lékařem a vyhledává aternativy.

já to ale nemyslela tak, že když jsi chlap,musíš to vydržet a zvládnout. Mám na mysli, to co říká Jana - je to nastaveno tak, že chlap má být silnou oporou. a myslím že k udržení vztahu s ženou je nutné alespon se tvářit a před tou svou dělat, že si silnej a zvládáš to, aby měla pořád pocit, že ty si ta opora...je špatně když se role obrátí a žena začne být tou silnou a ke svému muži se pak chová jak ke svému snykovi, opečovává ho, lituje ho...tohle udělá ve vztahu velkej zlom k horšímu

Deli, sice je fakt, že chlap má něco vydržet, ale pokud se jedná o zlomenou psychiku, tak ta rozdíly v pohlaví nedělá. Sama víš že ta bolest není stejného druhu jako když si zlomíš nohu. Po tu dobu co ti srůstá kost to vydržíš, jenže psychika \"srůstá\" strašně těžce a pomalu a někdy se nezacelí vůbec. A nevim jaká by byla moje reakce, kdyby mi kámoš nebo někdo řekl, že jsem chlap tak ať to vydržím...proto to taky nikomu - kromě pár opravdu blízkých lidí -neříkám.

zrovna předevčírem manžel povídal(měl rýpavou opičku),že to není život,ale trápení a že by se nejraděj rozved-začal s tím proto,že jsem už chtěla jít z návštěvy,takže kvůli blbosti..odpověděla jsem,že se rozvést můžem,že bychom nebyli první ani poslední..zarazil se,zmlknul,sice jsme spolu celý večer nemluvili,i spát jsem šla do pokoje,ale ráno přišel jakoby nic a začal se tulit..možná,kdybych začala včera brečet,prosit,dopadlo by to jinak..vím,že by se nikdy nerozved a asi i proto jsem si dovolila takovou odpověď...
jsem ráda,že s dg DR a panika jsem žena,na muže se kouká jinak a přitom prožívají stejné pocity..je to bohužel nastavané tak,že chlap nebrečí,je oprou atd..

tak kdyz uz jsme u těch vztahů - já mít kluka kterej se věčně lituje a brečí nad sebou tak se na něho taky vykašlu. Aspon před tou babou by se měl trochu předtvařovat, že je CHLAP a že něco vydrží a že je vše skoro OK...ikdyž bohužel není.Ono to je totiž u chlapa celkem dost nepřitažlivé,když se chová jak brečící žena. Nechci tady nikoho urážet, protože vím z vlastní zkušenosti, jak hnusně se cítí ,a že to není nic příjemnýho...Ale jen to jen rada, jak si udržet ženu,protože žena chce silnýho chlapa a myslim že to tak je bylo a bude.Vždycky je lepší pobrečet si sám nebo v přítomnosti chápajícího kamaráda.

Pokud Zefira jeho žena nechce,tak se stím hold musí pokusit smířit a najít si jinou. Já jsem své ženě řekl,že pokud se mnou nechce žít, tak ať jde doprdele a ona nešla. Někdy je dobré drahou polovičku přetáhnout násadou od koštěte, avšak musí člověk dbát nižší razantnosti,aby neskončila postižená na traumatologii.

Zefíra žena nechce právě kvůli jeho stavům,ne?..tak DR a paniku nemá snad z toho,akorát mu to stav zhoršilo,ale to je jen můj názor..

Nootropica se andrew na naše stavy nepředepisují. kdysi jsem se o ně zajímal, ale vždycky jsem jen našel studie, kde bylo zmíněno, že přesný mechanismus účinku není znám kromě toho, že to krátkodobě stimuluje bdělost a poznávací funkce. Je to vlastně energický nápoj v tabletě - koncentrovaný red bull . Dává se do toho kofein taurin tein - prostě allkaloidová směska stimulátů.Hodně to berou studenti na medicíně, aby vydrželi dlouho do noci nad učebnicema anatomie:-) ale nikde jsem neslyšel, že by to měl brát člověk s depresemi nebo DP. Naopak jsem se často dočetl, že při dlouhodobějším užíváním vyvolávají deprese a podobné úzkostné stavy, takže si to užij.

Lidičky taky to máte tak, že vás DP/DR omezuje v běžných činnostech a tak? Já mám pocit že za ten den vůbec nic nezvládnu, ani si uklidit nebo tak už se fakt cítím jak mrtvola.

Ahoj dnes je svatý Valentýn, ale pro mě také den, kdy jsem se seznámil s pojmem Depersonalizace a Derealizace. Dnes jsou to 3 roky.. Jeden pán mi před měsícem napsal, že mu velmi pomohl Piracetam..Beru ho dva dny a zatím nemůžu nic napsat..

Zkuste a mějte se..

A kurva jak, když ona mě už nechce??

vidím, že jste v poznatcích neurobiologie nikterak neposkočili. milionkrát jsem tu psal, že mnozí z Vás zamněňují klinické příznaky choroby za vedlejší účinky preparátů. Nemyslím si, že by byl schopen rybí tuk účině odbourat závažnou klinickou depresi či depersonalizaci. Já se stále přikláním ke katecholaminové teorii deprese, která je ale pravděpodobně jen řešením 40 procent. Zbytek se stále ještě řeší a zkoumá. Chybí zbylé střípky ke složení úplné mozaiky. zefir má zhroucený neurometabolismus vlivem vnější (exogenní příčiny - zráta milované osoby), čímž si rozjek endogenní depresivní stav a panickou poruchu. Lěčba jasná - silná antidepresiva, anxyolitika - a pochopitelně napravovat vztah se ženou - pokud je to možné - nemohu posoudit. Já jsem se výrazně zlepšil - prohnal jsem si mozek dlouhodobou terapií. Srovnání stresové osy je dlouhodobá, cílená a poctivá léčba. Trpělivost přináší růže!

deperso - dej pak vědět,co ti to dělá,ano?..dík..ono to sice účinkuje na každého jinak,ale pokud napíšeš taky o mžitkach v hlavě,vím,že to nevezmu,jsem posera i v tomhle..a přitom jsem jednu dobu brala DMSA poslané z Německa,sice jen pár kapslí,ale i tohle byl u mě výkon..zbytek dobral manžel,je to na očistění od rtuti..bylo to hodně drahé,tak to přece nevyhodím a manžel se léků nebojí:-)..žádné změny nepozoroval,asi proto,že nemá mozek v mlze-závidím

No já zkouším brát přípravek z pupečníku asijského který má mít příznivé účinky na psychiku, paměť a koncentraci. Beru ho pár týdnů, tak jsem zvědav.

Já jsem brala rybí tuk,který byl obalený v želatině, bylo to chutove upraveny aby to nebylo tak hnusný.Brala jsem toho ale málo, myslím jen tabletu denně a měla jsem takový divný mžitky v hlavě, takový jak když slabý zkraty,jako nic nebezpečnýho,ale mě se to nelíbilo. Tak jsem to přestala brát. na mozek to asi nějakej účinek má, myslim že to stojí za zkoušku.