chce to ty srovnávací PET scany mozku všech stavů metabolismu a definování přiznaků. Tohleto se v současný době zkoumá, takže bych zatím nedělal ukvapený závěry. není možné tvrdit, že DP/DR je příznakově víc nesnesitelnější, než samotná deprese, navíc každý člověk prožívá úpně jinak.Antidepresivům se zbytečně a nesmyslně připisuje řada vedlejších účinků - ktzeré jsou mnohdy samotnou příčinou danného onemocnění. Doporučil bych opravdu odzkoušet velkou škálu chemie, taky bych uvažoval o regresivní terapii, hypnóze a tak - trochu si myslím, že v tom hrajou traumata z dětství. Měl jsem teď 3 dny klid - a zas se mi psychosomaticky ozval žaludek. Příznaky dyspepsie - zpomalené trávení - obavy o zdraví - to je furt dokola

\"Neexistuje jen onemocnění DP/DR - existuje DEPRESE a vy ji máte právě ve fázi DP/DR\"

No nevím, ale spíše se přikláním ke druhé verzi - že se jedná o samostatnou chorobu, při níž jsou depky pouze jedním z doprovodných příznaků, které se mohou projevovat ve stejné intenzitě jako DP/DR. Ta je vůbec taková „multisymptomatická“, a to jí dělá ještě víc nesnesitelnou. Pokládám ji za tíšivější než deprese, protože se dotýká samotné podstaty bytí, pokřivuje a zraňuje nejniternější a nejelementárnější atributy ega, dokáže vytvořit ty nejsilnější pocity nejistoty a vykořeněnosti. Prostě peklo na zemi. Nevím jestli někdo z vás přemýšlel o sebevraždě, já teda mnohokrát, hlavně zezačátku, ale nakonec převládla vůle se s tím rvát. Ale stejně, dokážete si představit, že takhle budeme přežívat několik let, desetiletí, nebo prostě napořád?

Ale jsou to debilové - monoterapeutickou léčbu přes jeden genovej transportér už američani vodzívali, tak nechápu klokany - co tim chtěj jako dělat - proč proboha nenacpou melatonin do SNDRI - budou mít SNDMRI. Akorát vytřískaj prachy a nic se nevyřeší

a zase novinka -Australané to zkouší přes melatonin - to je neuroenzym pro spánek - to už mě taky napadlo! Možná že si zapapinkám - kopíruji zprávu ze ZDN
\"tomto přehledu shrnuli australští autoři asociace mezi narušenou chronobiologií a depresí a nastínili novou strategii antidepresivní léčby, která se zaměřuje na cirkadiánní systém. Upozornili na to, že agomelatin, antidepresivum s novým mechanizmem působení přes melatinové receptory (Švestka J, Mohr P. Agomelatin – antidepresivum s novým mechanizmem působení. Psychiatrie 2010; 14(2): 98-108), má chronobiotické, antidepresivní a anxiolytické účinky. V krátkodobém horizontu má agomelatin podobné účinky jako venlafaxin, fluoxetin nebo sertralin, ale v delším časovém horizontu mají pacienti užívající agomelatin méně recidiv. Pacienti s depresí léčenou agomelatinem mají zpravidla lepší kvalitu spánku a snížený počet probuzení po usnutí. Tím, že agomelatin nezvyšuje hladinu serotoninu, má snížený potenciál pro vyvolání gastrointestinálních, sexuálních, či metabolických vedlejších účinků, které jsou charakteristické pro mnoho dalších antidepresiv (Hickie IB, Rogers NL. Novel melatonin-based therapies: potential advances in the treatment of major depression. Lancet. 2011 May 17. [Epub ahead of print]).

Onemocnění jsem si v plné míře začal uvědomovat ve svých 18 letech. zhroutil jsem se před maturitou a přijímačkách na vejšku. Nakonec vše dopadlo dobře, ale byl to generalizovaný stres vedoucí k fatální destrukci metabolismu. Pak už jem střídavě remise a relaps - vždy ve fázích půl roku klid - půl roku od larvované deprese, DP/DR panické úzkosti, maniodepresivní stavy a zpět do zdraví. Začaql jsem si zároveň uvědomovat, že to co jsem zažíval v post pubertě, jsem vlastně v menší míře zažíval už v dětství - jenže v dětství si člověk méně uvědomuje a do dospělosti většinou zapomene. Záhadou pro mně je, že zatímco mnozí z Vás tady na fóru trpíte jen DP/DR - já mám symtomatologii daleko rozsáhlajší - což mně ujišťuje v jedné věci - že DP/DR je součástí široké škály symtomů vleklé deprese. Neexistuje jen onemocnění DP/DR - existuje DEPRESE a vy ji máte právě ve fázi DP/DR - jestli mi rozumíte. Já jsem teď v remisi - mám klid - jen občas trošku strach - jsem úzkostný - bojím se budoucnosti - že mě opustí žena, že mně vyhodí z práce ač mám dobré výsledky - že dostanu rakovinu - ale zkouším to ze sebe vymlátit meditací a mám hodně koníčků. Vím že příde zas to období, kdy se mi mozek zhroutí, ale nedokážu tomu vědomě ani nějakou vůlí zabránit. Je to dost smutné. V období klidu trpím anhedonií - ale z čeho bych se měl koneckonců radovat -proto tenhle symptom nepovažuji za chorobný. Asi mi řeknete,že mít koníčky je zábava - radost - jak je tedy mohu pěstovat, když neprožívám radost - jednoduše - zautomatizoval jsem si je jako nucenou činnost a radost z nich, kterou nedokážu prožívat - si musím namlouvat.

Ještě jsem si vzpomněl, jak jsem měl důvěru k mé psycholožce, kde jsem chodil tři roky každý týden. Pochybovat jsem začal, když na mě vytáhla kartičky se skvrnama.

P.S.. konečně jsem si obnovil heslo a mám zpět svůj registrovaný nick - alespoň trocha radosti v tom zamlženém světě.

\"...jestli si před nástupem choroby neprodělával nějaký vleklý dlouhotrvajicí stres...\" Tohle je přesně o mně. Rok a půl trvalého stresu. Potom začátek DPDR ze dne na den. Pak další půlrok stresu, co to se mnou je. Pak stres z psychologa, další 3 roky stres z toho, že to nepřestává. Pak skororozchod s ženou po 20 letech, další stres. V podstatě žiju takových 7 let v permanentním stresu. Se nedivím, že po nějaké změně není ani vidu ani slechu... :(

mně ve 32 a 10 měsících po trojkombinaci definitivní rozchod s životní láskou+podraz od realitky+podrazy v práci...

wilhelmos: tehdy u toho psychologa - tj. před 3 lety - jsem ještě neměl o nějaké DP/DR ani potuchy, zoufale jsem se chytal všeho, co by mi dokázalo aspoň trochu pomoct. Jenže to byly samé slepé uličky. Ale jednou před osmi lety - i když jenom na jeden jediný den - jsem se z toho dostal. Měl jsem tekrát problémy s dýcháním, na ORL zjistili že mám něco s nosní přepážkou a doporučili mi operaci. Odjel jsem na Homolku, kde mě kuchli a po probuzení z narkózy jsem okamžitě poznal, že ten šílenej pocit odosobnění, kterej mě rok deptal, je fuč. Omámenej z narkózy jsem pochopitelně byl, ale na 100% jsem věděl, že psychika se srovnala. Byl jsem šťastnej jak blecha, jenomže to štěstí nemělo dlouhý trvání. Sestra mi na noc píchla injekci a navrch mi dala prášek na spaní. A druhej den ráno jsem otevřel oči – a bylo to tu znova. Dodnes si vyčítám, že jsem si ty léky vzal, ale kdo mohl tušit, že se jejich vlivem během noci něco posere v mém mozku?Mimochodem – v kolika letech ti to začalo? Mě v 17, Verče v 15, autorovi tohoto blogu v 16. Nevím, zda se z toho dá vyvodit, že dispozice k propuknutí choroby mají lidé zejména v pubertálním věku, ale možná na tom něco bude, přece jen v této fázi života se lidská psychika ještě vyvíjí, navíc je ovlivněna hormony a pokud je takto nestabilní psýcha vystavena silnému otřesu – ať už v podobě alkoholu, drog, či dlouhodobého stresu – pak reaguje vypuknutím nemoci.

Optimus:
Roschachem se testuje osobnost - to s léčbou DP/DR nijak nesouvisí. Řekl bych, že vyhrocený stres je podmínkou pro defekt v neurometabolismu - zbytečně se nestresovat je asi podmínkou, jak nemoc nespustit - ten alkohol byl jen spouštěč už předem narušené neurotransmise mozku - psychouši tvrdí, že se jaksi vyleje serotonin mimo své synapse a špatně fungujíci metabolismus je nedokáže vychytat zpět (reprauke inhibice). těch inhibitorů je tam ale víc - serotonin transportér 5HT 1-9
pak z nejznámějších dopamin, noradrealin, cholin, melatonin je to skupina aminů a je jich jak sraček- celý je to v tý jejich neurovědě dost zamotaný.Navíc je směšný,že ač je jich tolik, antidepresíva ovlivňují jen některé a proto jsme v léčbě resistentní. Řekl bych,že tomu doktoři vůbec nehověj - jen testujou chemii. Už jsem tady kdysi psal, že američané chystaj SNDRI - seronoraddopa repteuk a testujou látku příbuznou kokainu. Taky se stimuluje nervus vagus - bloud nerv - nějakým holtrem zavedeným na krku a pak se u resistent pacientů provádí hlubiná stimulace mozku v oblastech Brodmann, prefrontal cortex, amygdale - čuměl jsem na to na neurobioplogy saitech z ameriky. Tady u nás jsou doktoři takový pomalý - žádný experimenty - amíci pošlou 100 let starou metodu a oni to tu aplikujou, přitom je to =uplně k hovnu. A tak jejich debilní psychoterapie nebo k zbláznění stupidní kognitivní behaviorie - to má člověk pocit, že to jsou úplný dementi. Tak a teď jsem si zanadával a je mi krásně - řekl jsem nedávno svému doktoru ať mě nechá naskenovat šišku při depce a když depku nemám - že se na to juknu, aŤ vím kde jsou změny a on mě řekl, že to kurva nejde, tak ať se jdou vyjebat

Wilhelmos: hmm, tak podle toho co píšeš to vypadá, že výsledků použitelných v klinický praxi se dočkáme možná tak v předdůchodovým věku, nebo ani to ne. Dostalo nás to v blbou dobu. Taky si myslím, že poznatky současný psychiatrie nejsou na takový úrovni, aby nás dokázaly vyléčit. Co se vyřeší pohovorem? Kulový. Stejně tak u psychologa, kde jsem prošel různými Rosrschachy a Baum testy, ale s efektem o hodnotě nula celá nula, v našem případě nějaký ukazování obrázků prostě nepomůže.
Ve velkym stresu jsem byl ten týden, kdy jsem se nemohl zbavit příznaků kocoviny po tý zasraný oslavě. Mohlo to být ono, nic jinýho si nepamatuju.

Optimus:
Na PET jsem nebyl, provádí se jen v rámci výzkumu, ne jako diagnostická metoda případu od případu. Je velmi zvláštní, že lékaři v našem případě posuzují jen markery ve formě sdělení našich klinických příznaků. Naše vyřčené symptomy jsou jejich indície k posouzení nemoci a to je - řekl bych v moderní medicíně dost málo. Ortopedovi řekneš,že tě bolí noha aon ji dá do sádry až po té, co shlédne důkladný rentgenový snímek - nebo u zánětu slepého střeva se zkoumají hladiny krevního séra, které odhalí akutní zánět v těle. U psychiatrie?? Nic. Jenže k čemu by byl lékařům PET sken našeho mozku, když nemají stanovené druhy léku na danou oblast mozku - kde vidí rozdíli v metabolismu Oni na tom teprve makaj a to je rok 2011:-(((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((( smůla - vypadá to,že jsme ve středověku psychyatrie.
Každopádně rozpomeň se - jestli si před nástupem choroby neprodělával nějaký vleklý dlouhotrvajicí stres - nějaký strach z něčeho - to naruší stresovou osu a zpustí špatný metabolismus. O tom jsem 100procentně přesvědčen a v tomhle mají lékaři 100% pravdu!

to je fakt v hajzlu, chci s tim bojovat.. ale už mi dochází síly prostě.. Furt si řikám, má to cenu, když nic nevnímám,neprožívám ? Ta dr. mě srazila uplně na kolena, když mi řekla po mí otázce jestli se z toho dostanu, to vám neřeknu bohužel.. nemůžu si dovolit jít se léčim,výzkumy atd. musim makat... optimus: napiš mi na meil, jsi podobně věkem jak já, wer18@seznam.cz

wilhelmos: o PET metodě už jsem taky slyšel, ale neabsolvoval ji. Ty ano? Snad ten výzkum, o kterém jsi psal, přinese nejen odpověď na otázku proč se to děje, ale také jaká látka bude vhodná k účinné léčbě. Antidepresiva možná nejhorší příznaky potlačí, ale já s nimi mám jeden zásadní problém - nedokážu se přenést přes počáteční období, kdy se můj stav po užívání AD zhorší. Co se týče stresu, který je u DP/DR jejím neodlučitelným společníkem, tak v mém případě se vůbec nedá mluvit o souvislosti mezi stresem a vnějším prostředím. Od té doby, co lítám v těhle sračkách, tak cokoliv se v mém životě přihodí, nemá to na stav mé psychiky téměř žádný vliv. Absence emocí, absence jakéhokoliv prožitku. Jediné, co jsem trochu silněji vnímal a prožíval, byla před rokem smrt mé matky. Ale i tuhle tragickou událost jsem pociťoval jakoby za sklem, utlumeně. Jinak téměř všechno ostatní, co se za ta léta přihodilo, ať už v kladném či záporném smyslu, mě míjelo. Jako kdyby se to týkalo někoho jiného. Dalo by se říct, že jediné co jsem opravdu niterně prožíval, byly změny v mé psychice. Ale když jsem udělal státnice, vzalo mě to asi tak, jako kdyby kolem proletěla moucha.

Jdu spát - vypínám serotonin, zapínám melatonin :-)))

zapoměl jsem na stresovou osu. Mysl vystavená dlouhotrvajícímu stresu je zarukou k poruše metabolismu mozku - to je pravda v tomhle ohledu s literaturou souhlasím, jenže ... kde je hranice mezi exogenním stresem - reakce na vnější události a vnitřním stresem - kde se člověk již stresuje nad věcmi, které by za normálních okolnosti ve stavu plného zdraví nepovažoval za důležité. příklad: když kolem mne v podráždění a depresi projede auto - leknu se a uskočím, rozbuší se srdce, v období remise si auta ani nevšimnu. Jestliže mne něco sere, sere mě to proto že jsem nasírací už z  podstaty mé neurobiologie mozku - nebo jsem si to zavinil sám - protože je to má psychologická nedostatečnost - řekněme nějaká slabost - chyba v úsudku - špatně zpracovaná informace ve vztahu k sobě - JÁ a to kolem mně - a pak tedy onen stres a následné zborcení neurometabolismu mozku? to je začarovanej kruh

Optimus, tvůj dlouhý elaborát je velkým přínosem, nemusíš se omlouvat. příznaky, které popisuješ mi mpřipomínají období před 10 lety, kdy jsem po požití alkoholu v kombinaci s práskem z marihuanového jointa prodělal stav naprostého odcizení od reality a následně pak vleklé deprese. U mně je problém takový, že se mi střídá více symtomů - od maskované psychosomatické formy deprese , obcese, DP/DR, maniodeprese až po generalizované úzkosti apod...Je jasný, že náš stav je způsoben změnou metabolismu na mozku - ostatně moderní medicína pomocí PET metody zobrazení mozku už tyhle změny dokáže definovat -viz klíčová slova - PET Brodmann area, amygdala, neocortex atd...prostě ví se kde na mozku je jak špatně v neuronální síti ale neví se proč! v současné době se to zkoumá - hlavně v Americe - tam jsou s výzkumem nejdál a je na to vyhlášena Nobelova cena. Antidepresiva bych v zásadě neodsuzoval, protože skutečně fungují - ale musí se brát delší dobu. Antidepresiva rozhodně depresi nebo derelizaci neléčí ale v průběhu relapsu zmírňují obtíže. Já jsem měl od února 2011 dost těžkou depresivní epizodu spříznaky panické poruchy a generali. úzkosti a vše mi to samo odeznělo až nyní v září. Zmizalo to samo od sebe, ne vlivem nějakých autogenních sugescí nebo relaxací. a to je právě to, co na téhle chorobě vůbec nechápu. Jestliže to odeznělo, co se stalo v mém organismu za změnu? Proč se najednou matabolismus mozku vrátil do opětovně správného fungování. co se kde v těle sakra změnilo? To se nedá zjistit. Přesně na tohle se ptám svého psychiatra každé sezení a on mlčí a prostě neví. Každopádně já pevně věřím, že se to již brzo bude vědět - je skvělá doba plná technologií, už aby to ale bylo - další relaps nevydejchám

Jinak s těma práškama je to bohužel pravda. Když jsem naposled mluvil s psychiatrem, řekl mi, že na tuhle diagnózu není žádnej specifickej druh léků, a že mi může předepsat akorát antidepresiva. A to teda fakt nechci.

Verčo, nemám to jen občas, ale stejně jako ty - pořád. Každý den, od jara 2001. Sice jsem psal, že po propadu většinou nastává zlepšení, ale to bylo vždy jenom mírný, navíc každej další propad byl vždycky horší než ten předchozí, takže pak to období \"rekonvalescence\" bylo vždycky delší. Přirovnal bych to k tomu, jako kdyby člověk dostal mrtvici - tu první sice ještě lehkou, ale i tak mu to změní život, kterej už nikdy nebude jako dřív. Po té první mrtvici se sice z toho jakžtakž dostane, ale nikdy ne na úroveň, na jaké byl před ní. Po nějaké době následuje druhá mrtvice, která je těžší než ta první, a trrvá daleko dýl, než se z toho vyhrabe, ale zase - nikdy ne na úroveň v jaké byl před ní. Nebo ještě jinak - Když označím stav duševní pohody před tím, než mě to poprvé dostalo, kdy jsem neměl s psychikou vůbec žádnej problém, jako LEVEL 0, pak ten první propad bude LEVEL -10. Doba, kdy se můj stav zlepšoval, by byl zhruba LEVEL -6, další propad: LEVEL -15, následně období zlepšování LEVEL -11. A i kdyby už žádnej další propad nepřišel, na LEVEL 0 se už nedostanu, aspoň zatím tomu nic nenasvědčuje. Takže si umím představit co prožíváš, jak ti je, i když ty příznaky se u každýho projevují trochu jinak, tak obecně to je prostě peklo na zemi.

ps: nejhorší na tom je, že mi nikdo nemůže říct, jo v pohodě na to jsou prášky, dostaneš se z toho. Pěkný hovno, každej mi řiká psycholožka,psychiatr: Dostanu se z toho někdy ? Jo slečno to Vám neřeknu, ráda bych, ale neřeknu.. to je jedno z mála na co nejsou specialisti a ani prášky,rady.. nic prostě, ach jo