Adame, na kolísání jsem si už zvykl, ale ten souvislý nepříjemný stav mi přijde jako něco nového, doposud nezažitého a tudíž to působí děsivě (myšlenky typu \"Aha, změna, tak to už je konec\" apod). Dávám to samozřejmě do souvislosti se státnicemi, ale čekal bych, že po úspěšném zvládnutí to postupně vymizí. Zatím to ale tak nevypadá.

Připadá mi divné, že jsem si za ty tři roky na ten poduivný stav nezvykl a vždycky mě to zesílení vyděsí a vyvede z míry. Jakoby vnímání bylo pokaždé jiné, nebo \"kvalita\" DPDR se měnila.

To s tím zintenzivněním před ústupem zní strašně povzbudivě, ale... Už několikrát za tu dobu jsem měl chvilky, kdy jsem si říkal \"Tak teď stačí jen změnit lehce myšlení a dokážeš to přepnout\", ale většinou to brzy pominulo...

Adame, ty znáš někoho konkrétně, kdo se zbavil dlouholetých problému s DPDR?

Ivan: Ano, jsem psycholog a depersonalizace vidím především optikou své profese. Jsem ale otevřený i jiným vysvětlením, pokud se ukáží jako průkazná. V tom jsem ale hodně kritický. Pokud někdo našel efektivní pomoc za hranicí psychologie a psychiatrie, tak to vítám. Pokud se tyto individuální úspěchy s nějakou jinou metodou začnou množit, tak bude na čase tuto metodu ověřit vědecky (na větší skupině za kontrolovatelných podmínek), aby se ukázalo, zda nešlo o nafouklou kachnu nebo vliv placeba (víra tvá tě vyléčí, proč nakonec ne). Rozumím ale jedné věci, zdá se, že psychologie a psychiatrie v současnosti nemůže nabídnout jednoznačně efektivní a zaručenou léčbu depersonalizace, a že se proto lidé ohlíží po pomoci i jinde... Můj osobní názor ale je, že psychoterapie může být a je u depersonalizace účinná, ale že to vyžaduje někdy i roky práce a velkou motivaci klienta.

Ahoj Zefire, chápu, že posledních 14 dní je pro tebe slušně řečeno hodně nepříjemných, a že se těšíš, až se to vrátí zpátky. Příznaky depersonalizace v průběhu života kolísají a mohlo by pro tebe třeba být zajímavé prozkoumat, co tomuto dočasnému zvýšení předcházelo - zda depersonalizace nebyla spuštěná nějakým neuvědomovaným podnětem, událostí, kontaktem s nějakým člověkem, či nějakou letmou myšlenkou, která ti na něco vevnitř \"brnkla\". Taky mě napadá, že depersonalizace, stejně jako každá jiná nemoc (třeba horečka) se před ústupem může dočasně zintenzivnět. Depersonalizace nemizí jako slušný host opouštějící náštěvu, ale spíš jako tlupa čertů opouštějící hostinec. ;)

Adam Ty to vnímaš veľmi selektívne, len z pohľadu svojej profesie, a to môže byť zavádzajúce. Kategorizovať dpdr len do psychologicko-psychiatrickej kategorie je pre pacienta vzhľadom na jeho zdravie ale aj osobnostné prežívanie neférové. Je tu kopa chýb, ktoré by bolo treba odstrániť, aby efekt liečby bol čo najlepší.

Adame, díky za podporu. Snažím se, co mi síly stačí. Poslední týden je ale v porovnání s jinými \"tak trochu\" jiný. Zažívám skoro trvale to, co ke mně dříve přicházelo jen na \"skok\". Pokud jsem si donedávna myslel, že depersonalizace je nepřijemnost, tak tahle hluboká, kterou prožívám teď, to je skutečné peklo. Normálně funguju, mluvím s lidmi, vtipkuju, ale jakoby to dělal a prováděl někdo jiný. Když mi bylo zle dříve, říkal jsem si, jak by bylo fajn zažít znovu ty pocity, jaké jsem zažíval před dnem D, tedy třemi lety. Teď by mi bohatě stačilo zažívAt zase ty stavy, které jsem měl před 14 dny...

Ahoj Zefire,
příspěvek jsem začal psát předtím, než jsi tam vložil ten svůj a už jsem si ho nevšiml. Ze zkušenosti různých lidí získávám dojem, že depersonalizace často setrvává v průběhu psychoterapie nejdéle a odchází jako jedna z posledních. Jeslti ti psychoterapie postupně pomáhá i jinak, tak vydrž.

Ahoj Michale, Ivane a spol. Jako psycholog bych tady rád vyjádřil svůj názor na psychoterapii depersonalizace. Depersonalizace, ani ta psychogenní, není jedna, stejně jako není jedna deprese nebo jedna úzkost. Depersonalizace je jenom souhrnný název pro různé i když velmi podobné psychické příznaky u různých lidí/osobností. \"Mechanismy terapie\" se proto liší nejen u těchto různých lidí, ale také napříč různými psychoterapeutickými školami. Popravdě řečeno v současnosti neexistuje mnoho psychologických teorií depersonalizace a to z toho důvodu, že ji historicky nebylo věnováno tolik pozornosti jako kupř. depresi. Existují manuály pro tzv. kognitivně behaviorální léčbu, která se zaměřuje čistě na ovlivnění příznaků depersonalizace bez toho, aby se psycholog věnoval hlouběji osobností klienta, jeho minulostí a současností; a několik případových studií (podrobný popis průběhu terapie u jednoho klienta) psychoanalytické terapie, která se osobnosti a minulosti klienta věnuje naopak velmi zevrubně. S psychologickými teoriemi depersonalizace a její léčby se ale v psychoterapeutické literatuře potkáváme nepřímo v souvislosti s pocity prázdnoty, snížené citlivosti vůči vlastním citům a tělu či všude tam, kde se o jejích projevech píše, ale jako depersonalizace se nepojmenovává.

Z důvodu, že neexistuje jedna depersonalizace, ani neexistují jedny souvislosti a mechanismy, a že se lidé trpící depersonalizací liší, ani si nemyslím, že by byl jakýkoliv terapeut schopný v prvních sezeních mechanismus depersonalizace a její terapie u konkrétního klienta popsat. Mechanismus vzniku a udržování příznaků depersonalizace nemusí a často není klientovi ani terapeutovi dlouho známý a nalézání vhledu do těchto souvislostí může být vlastně jedním z cílů terapie samotné.

Depersonalizace bývá v literatuře často dávána do souvislosti s prožitou extrémní zátěží – ať už se jedná o jednorázová traumata typu přepadení, autohavárie či znásilnění či chronickou zátěží jako jsou dlouhodobé nepříznivé a stresující podmínky v dětství. Taková depersonalizace je popsána jako způsob ochrany před dopadem skutečnosti (ať vnitřní nebo vnější) či jako ochrana před náročnými a zahlcujícími pocity a vjemy (včetně případů kdy depersonalizace vzniká až roky od působení zátěže). Může také souviset s naučeným trvalým očekáváním vnějšího nebezpečí, během kterého se nám zužuje zorné pole. Psychoterapie takové depersonalizace stručně řečeno spočívá v posílení člověka tyto těžké pocity unášet a vyznat se v nich v rámci citlivého, bezpečného a podporujícího vztahu s psychoterapeutem/kou a obnovit důvěru ve svět či druhé lidi.

Depersonalizace může také souviset s uspořádáním naší osobnosti, tedy s tím, jaký nyní jsme, jak jsme se v kontaktu se světem a druhými lidmi vyvinuli, jak jsme byli vychování, jak jsme se naučili ve světě a s druhými lidmi vzájemně fungovat... Depersonalizace pak může být projevem toho, že jsme byli vychováni či okolnostmi naučeni nevnímat a potlačovat svoje vlastní city a potřeby; stáhnout se z vnějšího dění nebo uspokojovat potřeby a požadavky druhých lidí namísto svých. Pokud nevnímáme sami sebe (své city a potřeby) nebo uspokojujeme potřeby a plány druhých lidí (např. zvnitřnělé ambice a požadavky rodičů), pak se zákonitě cítíme odcizení a cizí. Takovým osobnostním rysům a způsobům chování jsme se zpravidla učili velmi dlouho, často celé dětství, jsou nám vlastní, jsou zaběhané a svým způsobem nám dobře slouží a fungují (i přes nepříjemné příznaky jako je depersonalizace). Jelikož jsme se svou osobností dobře sžití, často nás nenapadne a možná ani napadnout nemůže, že by depersonalizace mohla s tím, jak jsme se naučili fungovat, mohla souviset. Depersonalizaci takto zakořeněnou v samotném fungování naší osobnosti neodstraníme jednoduchými poučkami typu „vyhýbejte se stresu“ nebo „nemyslete na to“. Psychoterapie takové depersonalizace, pokud je člověk jednou motivován svou osobnost postupně rozvíjet, trvá obvykle dlouho (rok až několik let) a spíše než na příznaky depersonalizace jako takové je zaměřena na prohloubení sebepoznání fungování vlastní osobnosti a rozvoji nových dovedností v rámci bezpečného, přijímajícího a empatického vztahu s psychoterapeutem (ať už je ze školy Gestalt psychoterapie, psychodynamických směrů (psychoanalytická psychoterapie, analytická psychoterapie, interpersonální psychoterapie, bioenergetika), Rogersovská psychoterapie nebo jiných). S takovým osobnostním rozvojem, kdy se člověk např. naučí respektovat a projevovat svoje city a potřeby, se obvykle depersonalizace „nepřímo“ zmirňuje nebo mizí.

Tato vysvětlení samozřejmě nejsou vyčerpávající a jistě existují další. Pokud ale vedle depersonalizace zažíváte i jiné nepříjemnosti (nejistotu, napětí, malé sebevědomí, depresi, úzkost, návaly paniky, nekontrolovatelné výbuchy hněvu, problémy ve vztazích či třeba nadužívání alkoholu a jiných drog), které byste rádi měnili, pak myslím, že psychoterapie Vám má co nabídnout, a že stojí za to překonávat i negativa (časová, finanční, či ochota vystavit se velmi nepříjemným prožitkům či konfliktům), které rozhodnutí vyhledat psychoterapeuta/ku a prohloubit vlastní sebeporozumění může přinést. Jsem si jist, že pomoci může každý dobrý psychoterapeut/ka, neboť je obecně vyškolen a vycvičen v pomoci lidem s nejrůznějšími potížemi, aniž by měl depersonalizaci jako takovou bezprostředně nastudovanou.

Psychoterapie depersonalizace je každopádně mravenčí a usilovná práce a vyžaduje mnoho motivace, trpělivosti a schopnosti snášet zklamání. Na instantní rady příliš nespoléhejte.

Zkušenosti s psychology mě zajímají. Snad se někdo ozve. Já chodím 3 roky k jedné psycholožce a povídáme si o mém nepříliš šťastném dětství. Díky ní jsem přišel na spoustu souvislostí, ale na druhou stranu, od depersonalizace mi to zatím nepomohlo.

Michal, v súvislosti s tebou ma napadla jedna analógia. Raz som sa objednal k renomovanému psychológovi, ktorého som si našiel na internete. Tak som sa mu vyrozprával a začal som sa ho pýtať. Viete z čoho to môže byť? Jeho odpoveď bola nie. Potom som sa ho spýtal, či vidí nejaký spôsob, ako to odstrániť. Odpovedal, že by sme mohli skúsiť terapiu. Spýtal som sa ho, v čom spočíva tá terapia. Odpovedal, že vo vyrozprávaní sa, s následným emočným uvoľnením sa. Ja som mu ale odpobedal, že mne vyrozprávanie sa nepomôže, že ja nemám žiadny problém, ktorý by som potreboval vykecávaním vyventilovať. Že takáto terapia je dosť nízka liga na to, aby mi to mohlo pomôcť. Tak sa zamyslel a povedal. Viete, aj ja mám taký problém, na ktorý psychologia nestačí, a preto som musel brať antidepresíva. A tak sme skončili. Mám takého tušáka Michale, či z Teba neťahá len peniaze, hoci aj prostredníctvom zdravotnej poisťovne. Ja by som sa ho rovno spýtal na mechanizmus terapie, akým spôsobom ťa má ten mechanizmus zbaviť dpdr.

Nazdar lidičky. Tak už mi je zasa fajn. Najväčší problém je načasovať správne detoxikáciu. V tom sme totálny amatéri. Ale sme sa rozhodli 4 chalani, že pôjdeme podľa Culterovej detoxikácie. Podľa toho čo píše má údajne najbezpečnejšiu cheláciu. Je to chemik, kandidát vied, takže si to preskúmal chemicky. Ak chcete do toho načumnúť, tak tu je jeho kniha http://books.google.com/books?id=ZG9glNfif5YC&pg=PA1&dq=Amalgam+Illness,+Diagnosis+and+Treatment+by+Andrew+Cutler&lr=&hl=sk&source=gbs_toc_r&cad=0_0#PPP1,M1

Jasne že som pošuk. Kto by nebol, s ortuťou v mozgu, že? Čím viac, tým väčší pošuk.

Má tady někdo nějakého dobrého psychoterapeuta ? Zajímalo by mě jak to chodí a jak spolu řeší věci ohledně DP.
Nebo jestli jste někdy narazili na psychologa , u kterého byste měli pocit , že DP dost rozumí.

Já chodím aktuálně na Gestalt terapii a není to nic moc , hodinu plácám co mi přijde na jazyk, input ze strany psychologa zatím skoro žádný a to už jsme měli asi deset sezení.

Ivan je fakt pošuk, hlavně, že půlku lidí tady zlákal na detoxikaci...

Ivan ke Světlaně (k té, která ho přivedla na cestu detoxikace)

Nechápem, kde berieš tú istotu. Nemáš k tomu žiadny racionálny podklad. To že si sa Ty z toho vylízala, ešte nie je dôkazom toho, že sa z toho vylížu všetcia, aj keby sa neviem ako snažili. Myslím si, že by si si mala konečne uvedomiť, že každý sme iný,každý sme špecificky postihnutý a univerzálny návod pre všetkých neexistuje.

Ten Ivan, který tady svého času rozdával zdarma univerzální návody na vyléčení z depersonalizace. Jen ať jste v obraze.

Nevite co je s Honzou ?? Me se zda ze uz je zdravej!

budu se těšit a hlavně budu věřit,že se ozveš..

Jano, já mám před sebou teď velkou životní zkoušku. Možná je to zhoršení stresem z ní, každopádně jestli ano, tak to příští týden buď skončí, nebo mě to zničí.

Jakmile to bude za mnou, ozvu se a kdyžtak můžem pak někde dát srazz a pokecat.

je mi jako tobě,stavy na zbláznění,totální odcizení od všeho-i když jsem s někym,jako bych ho nevnímala..po smrti doufám že nebude nic,stejné jako než jsme se narodili-no hůř než ted už byt nemůže..i když je mi tak blbě,přesto bych pořád ráda pokecala realně-škoda..ti co jim real nevadí jsou zdaleka,ach jo

Jen v krátkosti: poslední dva dny jsou jedním slovem příšerné :( Mám pocit, že se mě něco snaží totálně odtrhnout od reality, mé tělo mi přijde neskutečně cizí, zrcadlu se raději vyhýbám a myšlenky typu \"Tak to už je konec, teď zapomeneš, jak mluvit, atd\" mi taky ke klidu nepřispívají. Je tohle peklo? Co pak bude po smrti?!

Imro Szarka, žiješ ešte? Od toho pokusu s Naltrexonom, ako keby sa po Tebe zľahla zem. Neozval si sa od októbra minulého roka tuším. Žeby si už bol na onom svete?

Vesmírny ľudia ma nikdy medzi seba neprijali. Vedeli prečo. Dokonca so mnou nikdy neprehodili ani slovo. Ignorovali všetky moje otázky a pripomienky, takže mi dali veľkú šancu pochopiť, odkiaľ vietor fúka.