Zefírku popisuješ mé nejhorší dny...

Většinu dne si připadám jako ve snu. Je to pocit, jaký má člověk chvilku předtím, než omdlí, ale neomdlívá. Když píšu e-mail, musím ho po sobě pětkrát zkontrolovat, jestli dává smysl a jestli tam nepíšu nějaké hovadiny. Když čtu delší souvislý text, musím se často vracet k předchozím větám a někdy i slovům.

Opravdu nevím, co se děje...

Ahojte teda ja som nie toho nazoru akceptovat alebo prijat ak chcete to sa u mna neda to je ako keby si odo mna chcel aby som akceptovla a prijala ze ma hrozne boli zub a nesla zubarovi u mna ked to prepukne musim ist k  lekarke a vypytat si dalsie ine nove lieky lebo somm neni schopna ist ani smeti vyniest z tych hnusnych pocitov tak pre mna prosim hladajte inu alternativu. jana.dik.

Zdeno
Jo jo, už mi to přišlo, díky.

Esssi
akceptování=přijmutí??
Ano.

honzo, prisiel teraz mail? poslal som druhy raz...

akceptování=přijmutí??

Honzo děkuju za registraci:-)

Myslím že je velký rozdíl mezi popíráním a akceptováním. Za celou dobu co mám dpdr jsem se cítíl spokojený asi 3-4 měsíce, bylo to období kdy jsem se tím přestal zatěžovat a žil jsem jako normální člověk, dpdr mi nevadila, dělal jsem všechno co jsem chtěl, ale přiznávám, že tam pořád byla. I když jsem se tím ale netrápil přes den, trápil jsem se tím v noci, než jsem šel spát. Byl jsem úplný opak toho co teď, trávil jsem hodně času venku a doma jsem byl minimálně, protože když jsem byl doma, měl jsem deprese, prostě jsem cítíl že se to vrátí v plné síle a taky že ano, postupem času jsem se tou myšlenkou zabýval stále častěji a opět jsem do toho spadl, ono k tomu přispělo více faktorů ale ten hlavní podle mě byl, že jsem se s tím nevyrovnal. Chci se teď dostat na stejnou fázi v které už jsem jednou byl a vím, že tam budu spokojený, ale pořád se budu snažit se toho zbavit úplně a jediná cesta o které jsem se za tři roky dozvěděl, je právě akceptace, odsunout dpdr do šuplíku je podle mě úplně jiná věc, i když se akceptování dost podobá a má podobné účinky na mysl, popíráním se vlastně pořád člověk dpdr zatěžuje a to je ten hlavní rozdíl. Taky si myslím, že je rozdíl mezi tím když to člověk chce akceptovat vůli, podle mě k tomu musí vyzrát, pochopit to, sám jsem se přesvědčil o tom, že si můžete myslet že jste to akceptovali i když to není pravda. Toť můj názor.

Viem potvrdiť, že len samotná akceptácia stavu DP/DR ma z toho nedostala. Chcel by som túto osobnú skúsenosť podoprieť aj tým, že v priebehu 33 rokov čo sa s tým trápim som len 3x hľadal aktívne riešenie - teda liečbu. Hneď na začiatku, teda v 16 rokoch, potom po vojenčine, teda cca keď som mal 22 rokov a potom až po 40-ciatke.

V čase medzi 23. a 40. rokom som chorobu absolútne „ignoroval“. Dovtedy som ani nevedel, že sa to volá DP/DR. (Keď to nevedeli pomenovať ani psychiatri …) Oženil som sa, diaľkovo urobil VŠ, behal maratóny a bol som bez liekov. Proste žil som ako sa na „normálneho“ človeka patrí. 17 rokov „ignorovania“ a „pretvárky“ že mi vlastne nič nie je ma z toho nevyliečilo. Ako hovorí Ivan, pomáhalo mi to, ale nezbavil som sa toho.
Prepáčte, ja viem, že je tento príspevok pesimistický. Ale môžem to aj obrátiť. V čase keď som si to nevšímal som sa cítil najlepšie.

Ja si myslím, že akceptáci človeku pomôže, ale nezaručí mu, že sa choroby zbaví. Ak chorobu akceptujem, a prestanem ju prežívať ako chorobu, mám to o to ľahšie v živote. Neverím však, že mi to dokáže zaručiť zdravie. To platí všeobecne pri chorobách, nie len pri tých našich.

Zefir
že už to máš plně pod kontrolou
Myslím, že to je ten hlavní problém. Nikdo to nemá pod kontrolou a ani mít nebude dokud se z toho nedostane. Dostat to pod kontrolu prostě nejde. Já se sice měl při příletu strašně, ale aspoň jsem si uvědomil, že jsem to skutečně neakceptoval a to byla cená zkušenost. Teď vím, že akceptace je jediná možnost která vás opravdu vyléčí, žádné léky, žádný doktor, žádné doplňky, žádný lečitel, akceptace je jediná cesta. Je jedno jak se cítíte, prostě se na to vyserte, nezatěžujte se tím, až se zas budete cítít deralizovaní, prostě si řekněte že je vám to jedno, beztak s tím stejně nic neuděláte.

inak dik za kontakt aako si zisti ze ta hz tej ligy je o nicom ?

No caute vsetci Ivan uz som objednaná u doktorky Mišaničovej 09.09. dobre že?jana

Lidičky, je to hnus. Nevím, co se děje, ale je to pořád stejné. V hlavě podivný pocit dutého prázdna a DPDR jako prase. V noci jsem usínal dvě hodiny a pokaždé, když už jsem skoro spal a na chvilku se probral, jsem si tu nereálnost uvědomoval s takovou silou, která až děsila. Nechápu to a děsí mě to...

Jinak Honzo, to musel být dost humus. A pro mě je to čtení o to horší, že mi připadalo, že už to máš plně pod kontrolou...

Zdeno
Nic mi nedošlo, zkus to dyžtak prosím poslat znovu. díky

Dnešný výlet. Fotky sú pod mapami http://cykloturistika.webgarden.cz/9-budmerice-a-okolie

Honzo poslal som ti mail, prelozil som dvanastu kapitolu. Zrodeny pre trápenie - 4 strany a4... je velmi dobra

Ivane díky, zkusím popátrat...btw mám známou, co dělá psychiatričku v Bohnicích, třeba by věděla...

Zaujímavé video http://www.youtube.com/watch?v=YTUSB6eBoFs&feature=related
Esssi http://www.dreamingwolf.sk/Kutik/emdr.htm

Zoa za málo :-) já měla bakalářku o slepičkách, to byla docela zábava to psát:-)

Essi ďakujem, v pošte to budem mať v bezpečí, aspoň si to nevymažem. Tiež by som sa chcela zamerať na niečo podobné v bakalárskej práci, ale trocha všeobecnejšie. Niečo ako návrat do života, po liečení duševných chorôb, prijatie späť do spoločnosti...a tak. ešte nemám presne určenú tému...ale aj tak to začnem písať až o rok...
Ďakujem.