To, čo sa mi Paulovou metódou podarilo dosiahnúť, je ľahostajnosť k derealizácii. Nemám z nej také nepríjemné stavy, ako som mával, ale derealizáciu to nezoslabilo ani o mak.

Dnes sa cítim nejak divne, asi to ide so mnou dole vodou .

Ak by ste niekto chceli vyskúšať hypnózu, tak psychologička z Ligy za duševné zdravie mi poradila tohoto: http://firmy.centrum.cz/186791-phdr-vladimir-dvoracek
Vladimír Dvořáček rozpracováva konverzačnú a kooperatívnu hyp-nózu, didakticky i terapeuticky. Rozlišuje štyri dynamické úrovne psychiky: 1. hlbinné self (zahŕňa i transpersonálnu skúsenosť a kolek-tívne nevedomie), 2. osobné neve-domie (vrátane prenatálnych a perinatálnych zážitkov), 3. vedomie a 4. obsahy vedomia. Pokúša sa ovplyvniť každú z týchto úrovní, snaží sa dostať na úroveň meta-štruktúr a metadynamizmov, keďže klinická prax opakovane potvrdzuje obmedzenú účinnosť odstraňovania povrchových symptómov. Predpo-kladá, že v metaštruktúrach a metaúrovniach nájde zdroj i spôsob, ktorý vyvolá žiadúcu terapeutickú zmenu. Podľa jeho názoru nemožno obmedzovať duševný vývin človeka na postnatálne obdobie, rovnako ako ho viazať len na aktuálny život a svet. Zaujíma ho celková životná skúsenosť človeka so svetom v prie-behu vekov. (Dvořáček,1993)

Imro o EFT sme tu asi pred polrokom zakopli. Nikoho to ale akosi nepresvedčilo. Myslím si, že Paulova metóda nebránenia sa je pre mňa prijateľnejšia.

Ivan, poznáš metódu \"Emotional Freedom Techniques\" http://www.emofree.com/. ? Slovensku http://www.eft.sk/, http://www.martinus.sk/?uItem=50135. V Čechách http://www.eft.cz/. Je to metóda práve na odstaňovanie emočnýcg blokov.

Vypadá to že v pondělí letím na dovolenou. Sice se mi vůbec nikam nechce, ale to se mi nechce nikdy, takže uvidím jak to zvládnu. Ono asi pořád před vším utíkat aby člověku bylo na chvíli lépe, nemá smysl, ostatně Paul to taky doporučuje.

Zefíre, ja takýto stav nemávam, ale do iného sveta som už ponorený 30 rokov:-)). Dúfam, že sa to zmení. Švihol som so všetkými potravinovými doplnkami aj liekmi, a sústredím sa len na odblokovanie emocionálneho bloku, ktorý som asi chytil po nejakom šoku. Večer sa cez moje vedomie prerútila kopa negatívnych pocitov. Nebránil som ale ich funkčnosti, a \"užil\" som si ich. Zaspal som asi až po troch hodinách \"užívania\" negatívnych pocitov, ale nechal som ich doznieť bez bloku. Ráno som sa zobudil bez týchto pocitov a dnes mám celkom dobrý deň. Zatiaľ ma nič negatívne nestretlo, a nemám ani negatívne pocity. Zatiaľ som mal skôr pozitívne, čo je dobré zistenie. Po doterajších skúsenostiach si myslím, že odstránením emočnej blokády, bude realita stále reálnejšia. Som optimista.

Vsuvka: už delší dobu se chci zeptat na jeden pocit. Jdu třeba z práce a čtu si cestou nějaký časopis. Čtu si i ve výtahu a pak před dveřma, když odmykám, tak mi trvá třeba vteřinu dvěš, než přepnu. Jakobych byl tím čtením ponořen do jiného světa.

Takhle jsem to dřív neměl.

Zažíváte něco podobného?

Emocionálny blok. To, čo Paul prezentuje je vlastne emocionálny blok. Nebráňte sa prežiť emócie, nech sú akékoľvek. Akonáhle sa začnete brániť prežívaniu týchto emócií, bránite sa prežívaniu reality. Je logické, že potom prestanete realitu vnímať ako skutočnosť. Nemôžete ju ako skutočnosť vnímať, keď ju ako skutočnosť neprežívate. Zoberte si, ako prežívate dpdr. Ako realitu, a to len preto, lebo ste sa rozhodli dpdr ako realitu prežívať. Ja som sa rozhodol všetky negatívne emócie, ktoré som prestal prežívať aj kvôli okoliu, aby som ich nimi nezaťažoval, naplno prežiť. Už sa im nebránima vpúšťam ich do seba. nech si urobia to, čo majú. Vôbec ma nezaujíma, že sa mračím a mám špatnú náladu. Ak tie emócie majú pretiecť, tak ich proste treba nechať pretiecť a neblokovať ich. Vzorom su malé miminá. Tie tiež bezohľadne dávajú najavo svoje negatívne emócie, a nestarajú sa o to, či to niekomu vadí, alebo nie. Už sa nehambím na verejnosti ukazovať, že mám špatnú náladu, keď ju mám. Keď je negatívna emócie, nech je aj riadne prežitá a daná najavo.
Písal som si s chlapíkom, ktorý dostal dpdr z nevery svojej manželky. Neprežil tento šok naplno, a tak dostal derealizáciu. Potom som išiel na dovolenku, a už sa mi ho nepodarilo nakontaktovať. Je možné, že spáchal samovraždu, lebo ňou vyhrážal. Ak to urobil, je to škoda. Možno mu stačilo povedať len, preži to naplno a nebráň sa tomu.

Svého psychologa jsem se ptal. Nevyléčil žádného pacienta s DPDR, protože za jeho kariéru jsem jediný. Vždycky jsem chtěl být v něčem jedinečný :-/

Zefir
Myslím, že jsi k tomu zbytečně moc skeptický. Zeptej se tvého psychologo, kolik lidí s dpdr už vyléčil. Pokud řekne že nikoho, má cenu u něj zůstávat? To je podobná logika. Neříkám ti co tě uzdráví, protože nejsem uzdravený tak to nevím, do té doby je pro mě všechno jen spekulace, ale ze svých zkušeností ti mohu říct o věcech co ti uškodí a posunou tě pouze zpátky.

\"Jsou to rady od člověka co dpdr měl a dostal se z ní\"
Je otázka, jestli to je jediná správná univerzální cesta i pro ostatní s DPDR. Kolik dalších ověřených postižených se pomocí Paulových rad uzdravilo?

Trauma z reality spôsobila, že sme prestali realitu do seba vpúšťať. Pokiaľ temto blok nepovolíme, a nezačneme realitu do seba znova vpúšťať, derealizácie sa nezbavíme. Začiatok môže byť fakt bolestivý, to tvrdia aj psychológovia. Prirovnanie. Ak bránite vode, aby pretiekla, vytvoríte jej hrádzu, tak proste nepriteká. Ak tu hrádzu pustíte, začne pritekať.
To čo spôsobilo našu derealizáciu musíme do seba vpustiť. Nech to pretečie, nech to je akokoľvek hnusné. Keď tú žumpu cez seba nevpustíme, nikdy nemôže pretiecť do nenávratna.
Derealizácia vzniká asi tak, že sa človek bráni do seba vpustiť negatívne emócie. Asi je dôležité, ich do seba vpustiť, a nechať ich pretiecť bezo zbytku.

Skúšal z vás niekto na derealizáciu SNRI?(inhibítor noradrenalínu)

Zefir
A já si zas myslím, že je to špatně, že člověk má dělat pravý opak. Bojovat s tím nemá smysl, nejvíc mě v souvislosti s tím napadlo tohle přirovnání ..když jste chyceni v dpdr je to jakoby jste uvízli v tekutém písku, čím víc se snažíte z toho dostat, tím se nořítě hlouběji a hloubějí .., já se s tím snažil bojovat odjakživa, je to lidská přirozenost se tomu bránit, ale dokud to člověk nepřijme, dokud se s tím nesmíří že to prostě takhle je, nikdy se dpdr nezbaví. To je můj názor. Rozebírat minulost je podle mě jedna z nejhorších věcí, co může člověk s dpdr dělat. Neříkám snaž se na to zapomenout, říkám nech to být, je to minulost. Přemýšlet nad tím co tě rozlítostňuje, už jsi na něco přišel? Já o tom přemýšlel tři roky, 12 hodiny denně. To dělá pokud dobře počítám 12960 hodin čistého času a na nic jsem nepřišel, jen na to, že mám dpdr a cítím se špatně. Když jsem poprvé četl co psal Paul, tak jsem to jen rychle prolítl a hledal jsem něco hmatatelného, ale to už nám podal, je třeba se nad tím zamyslet a nezpochybňovat to. Jsou to rady od člověka co dpdr měl a dostal se z ní a pomohl spoustě lidem, takže doktoři z celé ČR nemají ani desetinu zkušenosti co on.

Zoa, meteosenzitivita ... to mi zní jako citlivost na změny počasí.

Honzo, \"nemůžete vyřešit něco co už se stalo\". To je ale přece základ psychoterapie. Hrabat se v minulosti a přijít na to, co třeba způsobilo, že na sebe člověk nazírá tak, jak nazírá (Vašku, máme hodně společného) a pokusit se to třeba znovu prožít a získat na to jiný náhled. Já díky sezením už teď daleko víc uvažuju, co mě ovlivňuje. Dřív když přišla smutná chvilka, prostě jsem zalezl do kouta a bulel a poddával se tomu. Dnes s tím bojuju a snažím se rozebrat, co mě na té konkrétní situaci nejvíce rozlítostňuje.

#10972#
V tom máš zcela jistě pravdu, ale abych pravdu řekl nevím co na to říct. Já se snažím o sobě v minulosti už nepřemýšlet, protože mě to akorát flustruje, je to jako když bezdomovec vzpomíná jak se měl jako milionář, asi tak to cítím. Toho člověka jsem měl rád, všichni ho měli rádi a trochu doufám že aspoň kousek z něj ve mě někde žije. Proto jsem v té době nechápal jak může mít někdo nějaký problém, jak může být nespokojený, proč si neužívá života jako já, takhle jsem to vnímal. Ale už se tím snažím nezatěžovat. Základ toho stylu života byl v tom, že je ti všechno u prdele. Když se člověk na nic neváže, nevadí mu když o to příjde. I teď se snažím věci tolik neřešit, nepřemýšlet moc o nich a nedělat z nich problém. Když se to stane, tak se stane, blbýma kecama a stresováním člověk ještě nic nespravil, to byl a snad i bude můj postoj. Já jen vím, že člověk se může změnit když sám opravdu chce.

Pokud jsem psal \"keep smiling\" atd., byla to narážka na dopis/příspěvek, který jsem jen přelétl očima. Přečetl jsem si ho až teď a zjistil, že je pod tím podepsaná Radka, ty jsi ho jen vložil. Jak říkám, jen jsem to přelétl, ale obsah jsem odhadl dobře \"Jinak se také musíte mít hodně rádi\" \"V podvědomí si říkejte jak jste spokojeni sami ze sebou a říkejte si to často před zrcadlem,a že se máte rádi. Můžete změnit i svou povahu. Změnit se v sebevědomého člověka nad věcí,který má život pod kontrolou.\" Já se rád nemám a jsem odjakživa nejistý, pokusit se to změnit v mém případě znamená popřít sebe samého. Dočetl jsem taky překlady z Paulovy knihy, ta se ale týká jen vnitřních stavů, vnějšku jen okrajově. Ty ve svém příběhu píšeš, že jsi před pádem do dpdr měl sebevědomí na rozdávání. Paul píše o smíření se stavem dpdr, to chápu. Něco jiného je smířit se s tím, jaký jsem člověk, ty tohle nejspíš řešit nemusíš. Z toho jsem vycházel, když jsem psal, že pro tebe je tohle možná správná cesta. Já přehnaným sebevědomým rozhodně netrpěl, naopak jsem se věčně cítil a cítím trapně, za maličkosti, nebo proto, že nedokážu vyhodnotit nějakou situaci.Úzkostný jsem byl už před dpdr, strach z lidí, z ponížení. Vztahy doma naprd, ve škole to samý. V tomhle pro mě byla dpdr přínosem, pod skleněným zvonem, v tomhle brnění jsem byl méně zranitelný. Být tím, kým jsem byl před dpdr znamená být vystaven neúnosnému stresu. To, o čem píšeš, je cesta, která pro mne začíná někde za horizontem.

V pohodě, budeme se těšit ;)

Honzo, prepac ze som teraz zamrzol trochu s prekladom, no prisli mi do toho nejake veci... Budem v tom pokracovat