Pro Jakubasp: Mě Rivotril zabral na derealizaci v kombinaci s Citalecem (tj. clonazepam+citalopram ). Jednu dobu uvádělo na DP fórech pár lidí že jim tato kombinace zabrala (někteří psali i o vyléčení). U mě efekt po ca půl roce vymizel, jiné léky mi nezabraly.

Jak jsi psal o tvé Lysé, tak já si hned vybavil, že můj nejlepší den letos byl ca měsíc zpátky kdy jsme jeli ze Šeráku na Červenohorské. Měl jsem tak trochu takový trans z té párády ten den. Jinak se mi to ovšem na horách moc nestává :(

Nezkoušel jste někdo treba na 2 měsíce bezlepkovou dietu?

Zdravím všechny, depersonalizaci mám "teprve" půl roku a musím říct, že je to nejhorší období mého života. Snažím se tento problém řešit jak pomocí vlastní sil, tak s pomocí psychiatra (léků: antipsychotik), ale pořád se toho nemůžu zbavit, asi jako většina z vás si na to budu muset zvyknout nebo se tomu nějak přizpůsobit. Abych byla zcela upřímná už mi dochází síly, jsem podrážděná a naštvaná, cítím bezmoc a strach. Nebudu vám tady popisovat svoje prožitky a stavy depersonalizace, ale někdy je to opravdu tak silné, že si říkám, že bych si raději vzala život, než abych tohle nemusela prožívat. Jsem ráda za možnost diskuze a za možnost sdílení, myslím, že je to hodně důležité, protože mám pocit, že jsme s tím všichni sami. A není divu, ono popisovat to co prožíváme našim blízkým a kamarádům, není zrovna nejjednodušší a raději si to stejně necháme pro sebe a dusíme to v sobě, jen abychom se vyhnuly nechápavým pohledům.

Doufám, že jednoho dne to bude farmakologicky léčitelné a opadne veškerá stigmatizace, která je s touto "nemocí" spojená, nebo alespoň bude u široké veřejnosti vnímaná třeba tak jako deprese, úzkostné stavy.. apod.

BEN:tak to mas pravdu krasny pribeh som fakt stastna za teba ze sa ti to povedlo...ja sa pokusam o to uz vyse roka a je len a len horsie...bojim sa uz aj vlastnych myslienok...a viem ze Boh je ale ako si napisal asi v neho naozaj neverim ked alebo mi to nebolo dane ak sa moj stav len a len zhorsuje...drzim palce vsetkym

Zdar všem zamlženým. Dlouho jsem tu nebyl, jen občas koukl. Jsou tu noví a zajímaví lidé se zajímavými příběhy.
Jakubsp, přečetl jsem si tvůj příběh a moc ti závidím ty dva dny. Já těch 9 let neměl tohle štěstí a permanentní DPDR 24/7 je mým stálým společníkem. Poslední 3 roky bez jakékoli medikace. Naučil jsem se s ní koexistovat. Občas přijdou těžší chvíle, jako například tenhle týden. Většinou po něčem, co až tak úplně nezapadá do mého běžného stereotypu. To se pak snažím z práce co nejrychleji zapadnout domů a zahrabat se do peřin. Stačí hodinka spánku a je to zase na snesitelnější úrovni. Krátkodobě mi pomáhá běh.

Tenhle příspěvek asi nikomu nepomůže, ale kdysi jsem byl vděčný za každý nový příspěvek na téhle stránce. Než jsem pochopil, že tady nikdo nikdy nenapíše návod, jak se z toho dostat...

Tak bojujte, lidičky, snad jednou bude líp.

Poznámka: rivotril jsem měl v zásobě asi půl roku. Bral jlsem si ho když jsem cítil, že už nemůže být hůř. Bohužel, fungoval tak, že mě okamžitě uspal a probudil jsem se v ještě větších sračkách, než ze kterých jsem usnul.

Hej čusko, tyse mi asi zdáš chlape. Moc uzdravených člověk nepotkává. To jsi ještě tady? A je pěkne, že to nezobecnuješ a necháš každého

Ben - PS. Slovem lítost jsem myslel postoj spíš než emoci

Milí všichni kdo jste tady,

Netuším, jestli by komukoliv mohlo pomoci to, co píši. Každý má trochu jinou diagnózu, většina za sebou zkušenosti s léky, mám za to, že této diagnóze mnoha odstínů nelze úplně porozumět. Povím Tedy své postřehy a nikdo ať se nezlobí, třeba se nikoho tady netýkají - vaše problémy mohou být úplně jiné.

Kdysi jsem procházel každoroční deprese dá se říci, nebyly to návaly smutku, ale spíš úplné odeznění emocí, ale i pocitů, že něco je hezké, něco se mi líbí atd. Záviděl jsem lidem, kteří mají třeba i ten smutek a úzkost, protože mě už bylo vše bezbarvé a všechno jsem věděl jenom z rozumu. Proč mám mít někoho rád, že se asi na dárek reaguje pozitivně, že si pamatuju, že jsem kdysi měl radost. Že jsem se ptal po smyslu života filosoficky mi nepřidalo. Byl jsem klidný - bál jsem se lidí a už jsem nechápal proč má v životě to či ono smysl dělat.

Nastalo u mě období touhy probudit vnímání - hudba, kliky, ledová sprchá, cesta do hor ve sněhu, alkohol, otázky po lécích a neuropřenašečích, dopaminové centrum a hrozivé diskusní fóra o rozporech v účincích léků. Pokládal jsem si životní otázky po tom, jestli je člověk jen hardwere, nebo existuje nějaké duchovno, nějaká aura a energie... Třeba ta ze stromů a přírody, chodíval jsem je taky objímat... Nechtěl jsem do sebe zasáhnout léky a přál jsem si spíš nezastínit příčiny chemicky, příčiny problémů. Všechno začalo velkými stresy kolem lásky, bolestí duše a tělo a psychosomatika to nezvládaly... Ale v člověku je mnoho příčin, od dětství, přes rozpory ve svědomí... Určitě neříkám, že léky by pro mě byl špatné, určitě také doporučuji tu psychologickou pomoc, přiznat si rány, co nejvíce být v pravdě. I když člověk zatím nemůže cítit.

Prostě jsem se takto rozhodl. Utekl jsem z ordinace dvakrát... Nevěděl jsem kam to bude směřovat. Nesmyslnost byla tak velká, že jsem neviděl v životě žádný smysl, ale nikdy bych si jej nechtěl vzít. Pak přišlo setkání s určitým léčitelem, ne kdejakým, dotkl se mě a nechal mnou proudit energii - v tu dobu jsem už v nic takového nevěřil a vše připisoval namlouvání si a placebo efektům - tady to ale bylo neoddiskutovatelné. Najednou jsem byl jako kdysi na "Lysé", na chvíli zpět, všiml jsem si, že se mi líbí taška za výlohou, bál jsem se, že ten večer skončí... Nabyl jsem sílu, věci, jako by znova docela byly barevné a skutečné. Pozdě večer to odeznělo, ale já jsem si řekl, že po tom už nelze být zcela materialistou, že jsem jako příjímač, který něco z vnějšku může vyladit. A pak jsem samozřejmě zkoušel tu přírodu... ale už žádný takový efekt. Jen se mi zdálo, že má člověk energetické tělo a auru, čakry, že na tom něco bude. A to jsem byl doopravdicky strašný skeptik.

Pak na jaře se věci začly lepšit... malinko malinečko: zkusil jsem kraniosakrální terapii. Probouzí tělo na dost vědecké bázi (pracuje s jemnou pulzací mozkomíšního moku a pokyy kostí, o kterých nám ve škole nic neřekli). Ale hlavně jsem si na jednom letáčku přečetl pro mě podstatnou věc: "Když něco nepřijímáš, tvrdíš vlastně, že to neexistuje - a co neexistuje, to není jak přijmout". Nu, trocha psychologie po kdejakých alternativních terapiích - tohle mě ale proniklo až na kost. Uviděl jsem, že jsem nikdy vnitřně nepřijal svůj stav, přece jsem byl kdysi plný energie, vitální, komunikativní, s vyzařováním... a teď na mě v tichosti zapoměli všichni přátelé a rok už žiju ve skrytu před světem. Nějak mnou prošlo smíření a přijetí - to nemá znít pateticky ani se nejedná o lhostejnost a rezignaci. Od chvíle, kdy jsem to přestal odmítat, snad někdy tam se trochu začly věci posouvat. Tehdy jsem byl rád, že jsem nic léky nerozhasil. A nabyl jsem podle mnoha postřehů dojmu, že barvitost a vnímání nesídlilo jen v mém mozku, ale snad v nějaké jemnohmotné auře, v jakémsi energetickém těle, ale někde hluboko, se vší bolestí, kterou jsem nemohl zpracovat. Jakoby mozek a všechny ty přenašeče a nevím co ještě reagovaly na hluboké příčiny, bezpochyby zapsané či zrcadlené kdesi v hlavě. Jednoho dne jsem šel po zvazích města Třince a napadlo mě, že už je to asi tu, že vnímám, že se začínám vyzdravovat..

V mém životě se znovu vracely období, jako byly ty předchozí... ale nikdy nebyly už stejné v tom, že jsem zpozorněl vůči vnitřnímu odmítnutí toho, co se mi děje. A přemýšlel jsem ale, jestli ovlivňovat energetická centra nějakým představováním bílého světla, jestli lehat na louku a nechat do sebe proudit nějaké síly země, které naše věda nepopisuje - a jestli je to ta cesta, která bude dostačující a jestli je správná. Sudičky mi nadělili přemýšlivou povahu zkrátka. Leccos se vracelo.

Při jednom lepšení se stavu jsem vnímal, že necítím jen běžné emoce, ale snad cosi jako intujici - snad jakési vědomí toho, co je správné. Opět jsem byl skeptik. V tu dobu jsem si taky všiml, že se mi věci nedějí náhodně občas a to už opravdu proti všem statistikám (copak je normální aby mi tři lidé řekli toho dne stejnou vě, potkal jsem toho, koho potřebuju proti vší pravděpodobnosti aj. - nemohl jsem se ubránit toho, že se věci nedějí jen tak náhodou). Je to tak, že je naše bytí nějak spojeno, že by přenos myšlenek? Toto je přece nepřenosná zkušenost, že jsem pojal dojem, že mě cosi vede, snad i chrání, snad je i dobré. Ale dosud mě žádné sladké řeči o Bohu či co já vím Vesmíru nikdy a nikdy nemohly uklidnit. Ale byl jsem rád těm nenáhodám, taky té intuici a čekal jsem co přijde. Nenechám si nic nakukat, berličky pro slabé mou touhu po pravdivosti nemohou uklidnit. Nikdy!

Dále uplynulo mnoho času, nemá smysl se rozepisovat o tom, jak jsem se začal potkávat k křesťanstvím, protože většina z nás není věřících a už vůbec ne náboženských. Nemá smysl hovořit o tom, že křesťanů a typů prožívání tohoto fenoménu je nepočítané. Že jsem potkal lidi vnitřně svobodné a šťastné - může se stát. A stalo, tak rád na to vzpomínám. To se nedá zobecňovat - to bylo tam a tehdy, hezké vstahy, fungující rodiny a lidé, kteří jsou nesobečtí? Lze to? Lze více dávat, nebo jde vždy o výměnu a vlastní psychologickou satisfakci? Ale přesto, tam a tehdy, viděl jsem lásku, nesobeckost, bez touhy přesvědčovat. Řekl jsem si, že to budu pozorovat, že to je divný...

A mnohé a mnohé jsem si vyjasňoval, mnohé se mi nelíbilo, ale jedno zůstávalo napříč - je naše bytí je dobré a snad je tak tomu i přes bolest a hrůzy. Co bych tu komu vnucoval víru, to přeci nelze a dělat se nesmí :-), snad chci vyjádřit přesvědčení, že dělat dobré věci má smysl, že je dobré se vypořádat se svým svědomím, nazvat psychologicky všechny křivdy a zranění, selhání, kamsi je napsat... Hodit do řeky? A pokusit se být ve všem pravdivý, pokusit se litovat toho, co jsem udělal o své vůli zle. Možná o tom nikdo neví, ale možná to má smysl napravit. Snad v hloubi přijde po čase tichý postřeh, že tak je to správně. A jestli cosi existuje, jestli snad je to Bůh, pevně vím, že je to tep dobra. Snad někdy jsme cítili zpravedlnost, někdy vnímali, že je dobré nepodvádět - tenkrát, dokud jsme toho tolik neudělali, že nevíme, kde to začíná. Snad má cenu to vyjádřit, i když nepříjde emocionální úleva, i když nic necítíme, snad má smysl nazvat co bylo špatně. Možná kvůli neposedným transmiterům a neuronovým vesmírům, možná kvůli tomu, že se člověk nikdy nemá cítit špatný a nemít rád. Možná lze litovat i tak, že je to jako letní děšť a vzhuch po bouřce, že je to osvobozující. Nikdy ne deptající, proč věřit v destruktivitu, když existuje i život?

Snad se mi tenkrát nečistily energetická centra čaker sahajícím k prožitkům ani představou světla ani přírodou dostatečně, protože jsem nezkusil být pravdivý. Nebylo proč. Snad mnoho se nám zdálo nesmyslné litovat a spoustu chyb jsme si chtěli udržet. Bylo nemyslitelné odpustit, nemyslitelné najít dlohé řetězce zranění. Ale přišlo mi, že bude dobré napravovat cokoli malého, jakoukoli nezpravedlnost spravit a chyby nazvat a hodit kamsi tam. Nechat je i sebe unášet. Pokud je Hlubina bytí, která je láskou, rád se jí svěřím. Jestli kdo myslí, že by mohl nazvat své chyby a cosi nejmenšího zkoušet napravit, cokoli co má smysl pro druhé nebo kdysi jak čisté dítě věřil, že je dobré, ať to zkusí udělat. Neřeba svždy zažívat, rozpouštět a proplakávat, jestli je nějaký řád (daný nám hodnými prarodiči, nebo třeba nějakým Bohem), zkusím rozpojit nesmyslnost svého života nejmenším činem. Co když jsme zaváti a porušování dobra ve svědomí už nevnímáme a křivdy dusáme v přesvědčení, že svět je zlý a je třeba jej vydržet?

Já jsem vnímal, že hluboké problémy se začly léčit jakoukoli snahou o zpravedlivé vyrovnání. Ať už jsem nazýval své chyby, nebo jen poklidil nádobí i když mi to žádný lepší stav nepřineslo. Ale časem to pomohlo. Svět je dobrý, věřím naproti strašné pustotě beznaděje, neumrtvujme svědomí, snad přece existuje. A nikdy se nemějme neradi, snad stačí litovat a vybrat svých chyb si život. A vyjít jediným krokem, možná někdo časem zastaví na stopa.

A tak, po mnoha letech skepsí jsem věřící, ale to nemusí být důležité. Koho by zajímalo křesťanství, ať se nenechá znechutil fanatiky i zlem, které se ve společenstvích objevuje. Kdo vydrží, najde spoustu hezkých a pokorných lidí o kterých roky netušil a kteří dávají svojí láskou smysl světu. Křesťanství samo je šíleně hluboké a za roky poznávání s ním nejsem hotov - není to jen kostel. Jsou to hluboké interpretace sahající daleko do praxe. V principu se ale není možné zaleknout, že utrpení a nechápání k čemu co vede je smysl Ježíšova příběhu (když umírá a všichni se rozutečou v beznaději - tak to je součást). Křesťanství je nepochopitelné navzdory zmaru a beznaději. Je to ano životu navzdory koncentračním táborům - Bůhví odkud k tomu někteří vzali sílu (kniha A přesto říci životu ano). Křesťanství hovoží o nepostihnutelné hlubině bytí, která je však osobní - to znamená, lze ji oslovit (má hudba má nějaký smysl a vesmír není jen děsivě mrtvá hmota - auro Marek Orko Vácha kdo chce do knihkupectví).

Ovšem vaše cesta patří Vám, bylo by moc hezké (třebas bez křesťanství), věřit, že pravdivost a spravedlnost má smysl, že to může být klíč k nadechnutí zbitého človíčka uvnitř nás. Že i kdybychom z toho zatím neměli žádné uzdravení, zkusme dělat věci o kterých jsme aspon kdysi byli přesvedčení, že jsou dobré. Zkusme si připouštět a co jsme úmyslně způsobili nějak vyjádřit - a lítost stačí! Opravdu je jakákoli vina kompatibilní s láskou. Můžeme být milovaní a důstojní a zároveň něčeho litovat. Ale člověk tíhne k tomu se přestávat mít rád. Mnoho v nás zatuhne a je na dlouho. Ale snad to má smysl, i když se zdá, že to mechanicky nic neovlivní. Snad když odkryju tvář, možná ještě někdy ucítím mořský vítr. A i kdyby ne. Snad má přece smysl být dobrý a časem, časem tichého sekání dřeva celé roky se uvidí.

Kéž se Vám to vše zlepší, komu se to nezdá, nebylo to pro něj určeno. To hlavní je svoboda, ani ten Bůh, jestli je, totiž nikoho nenutí. To je jediné co nemůže - ohrozit naši svobodu. Kéž je Vám lépe, snad i přání má smysl, moc to všem přeji a přeji naději. Naděje není laciný optimismus - to je síla odkudsi věřící navzdory.

Nakonec jsem se z toho docela dostal, třeba existuje někdo koho to povzbudí. Energie už neovlivňuji jako léčitelé, mám pocit, že srovnají až bude čas, když budu pravdivý. Raději naslouchám tomu proč se mi co zlého a dobrého děje zkouším pochopit, co se naučit. A že si vše nemohu zařídit sám. Kdybych tomu nevěřil v Lásku, vlastně by nebylo být proč vděčný. Ale kdo ví, jak to je?

Dík za odkaz. Kate, s dpdr určitě nebudeš žít stále ve stejné intenzitě. Dá se s tím bojovat, bohužel je to u každého trochu
jiné, jak vznik, tak průběh, proto není čistě universalní lék. Je to o hledání, ale cesta existuje.
Krásný den všem.

Vypadá to zajímavě. Zkus si první přečíst ukázku https://www.palmknihy.cz/downloadable/download/linkSample/link_id/47042/

Omlouvám se, že vám to tady pořád spamuji, ale .. dneska jsem narazila na velmi zajímavou knížku o depersonalizaci, tak bych se s ní s vámi ráda podělila. Jmenuje se Život bez otce - s diagnozou depersonalizace (http://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-bez-otce-s-diagnozou-depersonalizace-243368). Ještě jsem jí teda nečetla, ale určitě se jí chystám koupit.

Nečetl ji už někdo?

Jakube, máš můj obdiv, stejně jako mnoho dalších lidí, kteří s dep/der bojují tolik let. Nedokážu si představit, že bych tak dlouho měla toto snášet, já to mám asi 4 měsíce a jsem z toho opravdu zoufalá a ta představa, že to může trvat i tak dlouho, mě děsí. Nemám to asi tak silný jako ty, protože těch pěkných dní jak ty popisuješ, mám přece jenom trochu víc jak ty, také si říkám, že třeba už jsem se z toho dostala, ale poslední dobou jsem už v tomto ohledu docela rezignovala a ve chvilkách bez dep. mám spíše úzkost z toho, že vůbec něco takového prožívám a že se to brzo zase vrátí.

Je vidět, že si toho vyzkoušel opravdu mnoho. Napadá mě, jestli si zkoušel i něco jiného než léky, protože jak je vidět i z předchozích příspěvků, dalo by se usuzovat, že na léky bychom vsázet příliš neměli. Neexistuje žádný, který by na to zaručeně zabíral a zabíral všem.

Co se týče antipsychotik, tak já právě jedny beru, cíleně na dep., a vůbec nedokážu vyhodnotit, jestli mně zabírají nebo ne. U mě je každý den jiný, pokaždé se ta mrcha projeví jinak, v jiné intenzitě.. takže těžko říct, jestli pomáhají nebo ne. A ten alkohol - není to moc výhoda, myslím, že ze mě bude brzo alkoholik navíc hodně záleží na množství alkoholu. Jednou pomůže a po druhé to jenom zhorší.

Máš pravdu, už se toho chci zbavit, myslím, že jsem si protrpěl dost - 7 let permanentní derealizace + v obtížných situacích i depersonalizace. Vzpomínám si na 2 pro mě významné dny v minulém roce. První byl třetí den po nasazení Risperidonu. Všechno to bylo pryč. Po dlouhé době jsem všechno vnímal, cítil, v ten den jsem opravoval střechu a vím, že jsem si sedl na ní a 2 hodiny si užíval ten úžasný pocit, ten slunečný den. Řekl jsem si "Konečně!", celý den jsem měl radost a usmíval se, do týdne to přestalo působit. Ten den si pamatuji jako by byl včera, bylo to v sobotu 10. května 2014. Ten druhý významný den si už tolik nepamatuji, to jsem byl s kámošema na Lysé, vzhledem k tomu že jsem šel s atlety, tak mi to dalo dost zabrat. Po cestě zpátky, když už jsem byl skoro doma, to začalo. Všechny ty endorfiny nakoply můj mozek a byla to asi nejúžasnější chvíle za celých 7 let. Prostě se to nedá popsat. Mi připadá svět s derealizací takový 2D a po Lysé to bylo 3D! I taková mlha byla pryč, prostě toho bylo dost.
Pak už se to nikdy nevrátilo. S doktorem jsem vyzkoušel bezpočet léků a byl jsem stále zoufalejší, když mi řekl že už nic dalšího nemá, že už neví jak mi pomoct, tak jsem spadl do hluboké deprese, i přesto, že jsem měl dost silné léky. Myslel jsem na sebevraždu, ale pod těmi léky se mi nějak "nechtělo". Potom se mi rozsvítilo a uvědomil jsem si, že za každý pokrok můžu já, tak jsem začal zkoumat a experimentovat a došel k dopaminu. Mám teď v záloze dost léků, které chci vyzkoušet a jako poslední mám Anafranil, nechce se mi do něho, kvůli vedlejším příznakům, ale jsem schopen podstoupit vše abych se té mrchy zbavil!!

Myslím, že každý by si měl na chvíli projít DP/DR aby si pak užíval více života.
A ještě ... Wellbutrin mi vyrušil účinek antipsychotik a svět byl trošku jasnější, takže jsem změnil názor na ně, pokud můžete, tak NEBERTE ANTIPSYCHOTIKA. Jsou to celkem sr*čky, které vás první dny uzemní a pak udělají zombíky. Ale abych je jen nekritizoval - vymizela mi po nich úzkost a negativní účinky po 5 - 6 měsících ustoupí a celkově se cítíte lépe, neberete to všechno až tak vážně. Sám bych je nejraději vysadil, ale mám úzkost s příznaky paranoidní schizofrenie, ale schizofrenik se už ze mě nestane (naštěstí).

Kate, ty to máš dobré, že ti to po pivu zmizí.

S Wellbutrinem zkušenost nemám.

Nemůžu říct, že pokaždé ani, že úplně zmizela. Pokud jsem věděla, že příčinou je úzkost, únava.. tak jsem si Rivotril vzala a opravdu pomohl. U silné dep. bez ohledu na příčinu zabral především na úzkost, kterou dep. vyvolala - což je taky plus. Ale jak jsem psala, Rivotril je trochu svinstvo, kterému bych se být vámi vyhnula, podstatu problému stejně neřeší, je lepší najít jiné možnosti a prostředky jak s dep. bojovat. Takhle akorát na jeden problém budeš navalovat další. Ale rozumím ti, že hledáš a zkoušíš všechno možné, aby sis ulevil od těch nepříjemných stavů.

A zmizela ti DR pokaždé co jsi ho měla? Chci ho právě vyzkoušet po neúspěšném Wellbutrinu. Myslel jsem totiž, že zvýšením dopaminu mi DR zmizí, ale spletl jsem se. Akorát mi to vystupňovalo úzkost.

Ahoj, já ano a musím říct, že mi pomáhal. Jediná jeho nevýhoda je, že ho můžeš brát max. 3 týdny a že je velmi snadné si na něj vypěstovat závislost. Takže bych byla s ním opatrná.. člověk si na něj rychle zvykne a to díky jeho rychlému a efektivnímu účinku. Určitě se hodí jako dočasný prostředek na zmírnění/ odstranění/ předejití silných stavů dep/ der, především těch, které jsou vyvolané stresem, úzkostí a pod.
Ale myslím, že je to opět hodně individuální záležitost.

Zkoušel někdo Rivotril?

Michal: To s tím dopaminem je čistě moje teorie a brzo ji vyzkouším, jinak zkus třeba Lamictal, je to takový neutrální lék, který seženeš i u neurologa. Sice ti to ze začátku nebude chtít napsat, protože je to pro epileptiky nebo pro lidi s bipolární poruchou, ale určitě ho překecáš, nic se ti totiž teoreticky nemůže stát při doporučeným množství. Mi osobně zabral až po měsíci a každým měsícem je to mírně lepší (3 měsíce ho beru). Třeba jsem měl problém mluvit s lidma, ne že bych se bál ale prostě jsem neměl co říct a musel jsem se do toho nutit a lamictal to zmírnil.

Jakub: Zkoušel jsi tu marihuanu dát znovu, popřípadě jak ses po ní cítil?

Kate: Když se po pivu cítíš lépe, tak by to mohl znamenat, že to máš z nějaké úzkosti, nebo stresu, smutku, naštvanosti, prostě jaké máš pocity před pivem a po, a nebo na druhou stranu by to mohlo být z nedostatku serotoninu, ten se dá získat z čokolády (mírně), B komplexu, esenciálních mastných kyselin nebo L-Tryptofan, ale nemám s tím zkušenosti, jen odhad.

U mě je alkohol zase nejzaručenější prostředek jak si navodit maximální DPDR. Často mi stačí jenom jedno pivo a je mi z toho na pár hodin hnusně. Z toho důvodu téměř nic nepiju, jen velmi vyjímečně.

Jakube, jsme na tom podobně. Já teda beru léky, ale nijak mně to nepomáhá a alkohol je jedna z mála věcí, která mně pomáhá. Jsem si vědoma, že to není ten nejlepší možný prostředek, jak se zbavit dep/der, ale alkohol mě pokaždé vrátí k sobě. Nemusím se kvůli tomu opíjet, stačí určitý množství a je to pryč. Druhý den mám tyto stavy sice znova, ale za těch pár hodin normálního stavu mně to stojí. Zatím jsem neobjevila nic, co by na to tak rychle zabralo. Asi je to cesta do pekel, ale já už jsem z toho tak zoufalá a nešťastná, že už neřeším, jestli to je takhle správně, nebo ne.
Zkoušela jsem i sportovat, někde jsem četla, že to pomáhá, u mě to má opačný vliv. Jakmile začnu dělat něco stereotypního, tak jsem v tom pak až po uši a akorát se strhám jak kůň. Ale určitě to vyzkoušej, třeba to bude pro tebe ta pravá cesta jak z toho ven.