Mám nutkání založit internetovou seznamku. Neurotik hledádá neurotika, OCD hledá OCD, DP/DR hledá DR,schizofrenik hledá anorektičku...:-)) Třeba by se to chytlo...:-) Jsem na to zas blbě - úroveň úzkostí stoupá geometrickou řadou a začíná mi spouštět nejen určitou spomalenost v myšlení, celkovou fyzickou slabost, ale také výraznou nesoustředěnost. V práci si musím dávat majzla, abych neudělal nějakou blbost. Je to reaktivní úzkostná deprese, která se aktivovala, vleklým stresem s partnerského nesouladu a ze strachu ze ztráty partnerky. O partnerku jsem nepřišel, trochu jsme se srovnala, nicméně - stresová osa selhala a už ten mozek zase nejede tak, jak má. Co teď - nasadit jinou chemii, zvýšit tu stávající?? Nechápu. Zajímavé je, že zatímco minulý rok se mi k depresivním, úzkostným a panickým stavům přidala psychosomatika v gastru - jícnové spazmy - bolest na hrudi - ta letošní je bez spmatických příznaků - Chtěl bych vědět proč? Může mi to někdo objasnit??

\"věřím že to bylo super, ten pocit že se konečně nemusíš přetvařovat, nenutit se do ničeho ale naopak možnost se otevřít a sdílet své strasti, vědět že tvůj protějšek tě naprosto chápe, protože je v tý samý nebo velmi podobný situaci co ty..\"

martin a gepe, buď jste tak naivní, nebo jsem já sobecké hovado. Takhle to může fungovat jen ve vašich představách. nedovedu si představit, že bych měl zrovna svou zkurvenou chvilku, kterých mám za den asi tak padesát a nějaká stejně postižená osoba opačného pohlaví zrovna měla tu svou a měla potřebu se otevřít a já bych se musel tvářit, jak to všechno chápu a jak jí rozumím, aby se jí ulevilo.

Aj tak Ti ďakujem za odpovede. Máš zaujímavé príspevky a z tých som čerpal. No nič budeme čakať ďalej na nove farmaceutiká.

SNRI jsem bral - venlafaxin - nic moc - vůbec nefungoval ani při dávce 225mg denně, zabral pak až bupropion. Co je to za molekulu? ještě jsem o tom neslyšel... má to snad nějaký název ... ohledně bolestí - deprese se může projevit somaticky - to je normální - minulý rok jsem měl spolu s depresí strašný bolesti žaludku a po každém jídle jsem se nafouk jak míč. To bylo něco hroznýho - bolely mě klouby, nechtěl jsem žít s takovou příšernou bolestí a gastroenterolog mi předepsal antispazmolitika a za půl roku pravidelného braní to odstoupilo, nicméně depresivita zůstává. Je to strašný. Vždycky se musím smát lidem, co trpí rakovinou - protože oni ve skutečnosti nemaj žádný problém. Deprese je 100x horší. Nezlob se,ale jak ti mohu já poradit, když to nedokážou ani lékaři?? Psychiatrie se pravděpodobně nachází ve srovnáním se zbytkem světa vědy někde ve středověku.

Neberem valdoxan, len som ho chcel tiež vyskušať. Berem esoprex-ssri a ktomu tú spomínanú molekulu. Mam diagnostikovanú úzkostnú depresiu ( ale doslovné depky nemávam, mám derealizáciu).Molekula má zvýšiť účinnosť ssri.Niečo ako kombinácia SNRI.Pri nasadzovaní boli strašné stavy, take som este nezažil, ale do tyždna usúpili. Potom prišla nekonečná spokojnosť, ktorá pri začatí ďalšieho balenia rýchlo zmizla. Na začiatku bývali sedenia každe 2 tyždne- testi krvy, ekg ,moč a pár testov.Teraz sú sedenia 1 mesačne.Dávka bola zvýšená a po tyždni to bolo nornálne, ale nie perfektné. Vždy pri nasadzovaní nového balenia ma prepadnú nové stavy ako pri nasadzovaní novych liekov- trvá to tak 3dni a potom sa to znormalni. Cítim sa ako keby som bral esoprex až na to, že mám problém s močením a bolesť na varlatách. Takže záver- zatial stále nevyliečený z derealizácií. Spím a spával som dobre, jediný problém, ž e mám derealizáciu- miernu a nemám žiadne pocity. Ja som dúfal, že Ty mi poradíš co ti zabralo.

motuzíku, jestli bereš ten valdoxan 3 měsíce - jak na tebe působí?? To mě zajímá. Já beru už dva roky NDRI - bupropion a chtěl bych si nasadit jinou chemii - pač začínám být zase mírně v prdeli. Večer jsem v pohodě, dobře spím a přes den jsem úzkostnej a sklíčenej. Faktem je, že v tom hraje roli partnerská neshoda a reakce na zvýšený stres, ale i tak si myslím, že ta chemie už nedokáže držet stresovou osu na uzdě a já se zase stávám depresivním. Taky se hodně přetěžuji - koncerty s kapelami, přes den náročná práce a o víkendech - jako bych nedokázal odpočívat, protože mě příliž zaměstnává deprese. Proč je život proboha tak těžký. Tahám křídla blátem... napiš co nejpodrobněji, jak Valdoxan učinkuje - jak se cítíš přes den, jak spíš...prostě co nejvíc postřehů z tvé tříměsíční léčby. Jo a nezapomeň mně prosím napsat - jakou diagnözu přesně ti stanovil lékař.

Prosímtě Motuzíku - Valdoxan je obchodní název - účinou složkou je agomelatin. Máš co dočinění s lékem, který ti bude přímo zvyšovat hladinu melatoninu na mozku, a nepřímo ovlivňovat hladinu serotoninu a snad i dopaminu. O agomelatin už jsem se zajímal před dvěma roky, kde nějaká australská skupina vědců začla tvrdit, že je to revoluce v léčbě deprese. Čert ví, jestli je tomu tak, protože dnešnímu farmaceutickému průmyslu se nedá moc věřit. Je to hnůj v podobně reklamního marketingu. Přál bych si, aby lékaři brali své pacienty vážně a nepodléhali svým manažerům. Jinak díky za připomínku - vezmu si teď tuhle chemii na své ostří a projedu internet křížem krážem světem letem, abych se dozvěděl něco víc. Jinak ten lék je příšerně drahej! Ty dobytci se budou snažit vytřískat z nás nemocných spousta peněz, protože to jsou nenažraný svině. Milujou drahá auta, luxusní vily, kokain a předražený děvky.

Otázka pre wilhelmosa: prosim Ta, Ti máš skusenosti s Valdoxanom. Ja som teraz zaradení v testoch nejakej molekuli, ktorá má pomáhať lepšiemu účinku ssri a stimulovať mozok. Výskum robí Amerika. Berem to už 3 mesiace. Príde mi to, že sa sniažia o množstvo vyrobených liekov (ssri) zvýšiť ich účinnosť a posúvať do Európy. Moj záver s výskumu je, že krvny obraz v poriadku, počas výskumu sa mi zvýšil tlak a hlava? Tam kde bola.Snažím sa prežiť každý deň. Preto sa zaujímam o ten preparát, lebo ten článok čo si uverejnil na zaujal a tak by som to vyskušal. Čo ešte bereš?

Já osobně si myslím, že tak z 80% , jestli bude člověk psychicky vyrovnanej záleží na prostředí, kde dotyčnej vyrůstá, na výchově, chování rodičů k sobě navzájem a dítěti a určitě záleží na kolektivu, kam se dotyčnej dostane. Myslím si, že když bych třeba já měla dřív nějakou disciplínu a neměla tak benevolentní rodiče , musela bych víc makat, že bych byla ted uplně jiná. Podle mě ty vnější okolnosti jsou mnohem důležitější než ty, který má člověk uvnitř,ty spontánní vlastnosti kterej v sobě člověk má od přírody se dají dost zastínit. A určitě bych se nebála nějaké mutace genů od rodičů, kteří trpěli depresemi,to je podle mě úplná pitomost, když se tyto rodiče budou kontrolovat a poskytnout dítěti adekvátní prostředí během vývinu, pak žádná deprese mu nehrozí,tomu nevěřím

S tou bezdětností ve vztahu je pravda taky dost relativní. Viděl jsem pár přednášek Cyrila Hoschla na téma dědičnosti. Nezáleží jenom na nebezpečí exprese genů matky a otce, ale taky záleží na tom, jestli bude potomek vystaven míře nějakého stresu zaviněného rodiči, jestli dítě získá do života nějaké negativní metakognice, které by spustili chronickou poruchu.Já osobně jsem se naučil vidět svět z té špatné černé stránky, protože můj otec mě tak v dětství naučil myslet a matka byla úzkostná. Má sestra ve svých osmnácti letech života spáchala sebevraždu. Neříkám, že by naši rodiče byli na vině - ale právě jejich lehká neurotičnost a celkem lehká depresivita mého umělecky zaměřeného otce, který za svůj život nikdy nezamířil do ordinace psychologa patrně aktivovala genetické vlohy. Ono se to stále zkouma a zatím se to neví - tedy - to je otázka - jestli se to neví. Mezi vědci jsou lidé, kteří s i na vědeckých výzkumech dobře živí a tak trochu si všichni mezi sebou vytváří konkurenční prostředí a zavírají před sebou vrátka. Já osobně si domnívám, že už se to ví, ale je rozhodující, jestli se to bude aplikovat v praxi. Myslím, že jsme léčeni zastaralými metodami s ohledem na vědění o mozku někdy před 50 lety. Je to ale jen má intuice, takže si z toho nedělejte nějaká pevná přesvědšení. vycházím z předpokladu, že v kapitalismu a zejména v tom americkém - rozhodují jen a jen peníze. Nic víc - altruismus by byl opravdu zázrak podobající se té největší možné naivitě!

gepe, věřím že to bylo super, ten pocit že se konečně nemusíš přetvařovat, nenutit se do ničeho ale naopak možnost se otevřít a sdílet své strasti, vědět že tvůj protějšek tě naprosto chápe, protože je v tý samý nebo velmi podobný situaci co ty... tohle dává člověku pocit úlevy a svobody, což je v našem prožívaném stavu skvělý a nenahraditelný.

Martin: Vůbec to není špatná myšlenka. Loni v létě jsme s jednou slečnou co má taky DPDR měli společný několikadenní výlet/románek a bylo to nejpříjemnější období těch dvou let co s tím bojuju, protože poprvé jsem si nemusel na nic hrát a hlídat se, mohl jsem být sám sebou, popovídat si o tom a vědět, že druhý(á) mě nebude nijak soudit ani přesvědčovat že se mám \"vzmužit\" a podobný kecy co občas poslouchám, když se někomu snažím popsat, co se se mnou děje..

Zefire, myslel jsem to původně spíš jako nadsázku, nicméně jako úplný nesmysl mi to nepřijde. Žádný čas k litování a stěžování bych rozhodně neručoval, to už bych mohl rovnou napsat rozvrh hodin a svý drahý polovičce říkat \"promiň zlato, je šest pryč, teď je ve skuhrání řada na mě\". Prostě bychom se vzájemně podporovali, motivovali jeden druhého, nemuseli si nic vyčítat ani vysvětovat proč je dotyčnýmu blbě, proč je divnej, proč s ní nechci jít ven, proč s ní nemluvím etc. Tolerance ve vztahu by už byla dána stejnou nemocí. Vím že to nezní nijak optimisticky, ale možná by právě tenhle typ vztahu byl pevnější a měl větší naději na to že vytrvá delší dobu. No, nicméně dávat inzerát si nehodlám. A stejně by to soužití bylo bezdětný, jak už to zmínil wilhelmos, a bez ohledu na to zda by partnerka byla zdravá nebo ne. Do doby než bych se plně neuzdravil, bych nerad předával své geny dál a riskoval tím, že by moje děti zažívaly to samý co já.

...a ještě k tomu všemu, aby toho nebylo málo - je celá naše společnost vystavena velké zátěži sociálního stresu, protože se k moci dostávají lidé naprosto nezodpovědní ke společnosti jako celku.Jsou to sociopati bez schopnosti se vcítit do role svých bližních.Měl by je stihnout velký trest!Protože nám skutečně kazí cestu za štěstím, kterou všichni potřebujeme. Jestliže chce dneska někdo tvrdit, že žijeme ve svobodné demokratické společnosti, tak je totální vůl bez schopnosti kritického myšlení.
Doporučil bych Vám také zamyslet se nad slovy českého lékaře Františka Koukolíka, jehož slova jako by mi promlouvala z duše.
takových lidí máme opravdu málo a je mi to moc líto.

http://psychologie.doktorka.cz/depresivni-clovek-laska/ -tenhle odkaz poskytuje výňatek z nové knihy Fritze Riemanna a je velmi výstižný ohledně prožívání depresivního člověka při možné strátě svého milovaného objektu. Důkladně si odkaz prostudujte a pochopíte proč jednáte tak, jak jednáte a prožíváte a jak na to reaguje partner. Asi takhle - ještě než začnete studovat - je třeba si uvědomit, že ač se vám v hlavě introprojikuje nepřátelský program, který má sic co dočinění se závažnou neurobiologickou poruchou někde na cestě mezi hypofýzou, hypothalamusem a kůrou nadledvinek - tedy Stresové osy a její selhání:-)) musíte se překonat a vynaložit úsílí proti proudu. Zkráceně - když se mi chce panikařit a hysterčit před svým protějškem, udělat pravý opak - je to těžký, ale funguje to - sám jsem si to teď vyskoušel se svou ženou a vypadalo to velmi slibně - reagovala v můj prospěch!! Samozřejmě, že pak odešla do práce a já jsem se rozplakal jako dítě a musel sežrat dva rivotrili, pač se ztrátou mé ženy, kterou miluji, bych se sotva mohl vyrovnat - navíc v anamnéze - úzkostně depresivní poruchy je to stejně obtížné, jako nasednout do raketoplánu a odletět na Mars. Psychologie není věda, už jsem to tu psal mnohokrát - je to forma náboženství a každý z nás ji v podstatě rozumí - protože všichni vlastní ono společné a to je psyché. Objektivně chápat psyché skrze své psyché je holý nesmysl. Co je ovšem potřeba prozkoumat je fungování mozku z neurobiologické stránky - a to je bohužel v nedohlednu - pač jsem zjistil, že tomu prostě doktoři ani trochu nerozumí - jen se opírají o pár dogmat, a zkoušej aplikovat farmaceutickou chemii. I já bych byl v prdeli a nevěděl - vůbec jim to nezazlívám.

Martine, stejně postiženou polovičku, to je podle mě nesmysl. Jak chceš určit hodiny, kdy si budeš stěžovat ty a ona bude litovat a kdy si bude stěžovat ona a ty budeš litovat? A ještě aby to bylo vyvážené, aby ani jeden neměl pocit, že ten druhý mu nenaslouchá. Tohle nemá řešení :(

Wilhelmos, řekl bych, že jsme si dost podobní. Já si VŮBEC nedokážu představit, že za měsíc budu bydlet někde sám. Že se budu ráno probouzet v prázdném bytě, půjdu do práce, přijdu z práce do prázdného bytu a budu se snažit buď opít, nebo co nejrychleji zase usnout, abych se probudil do dalšího dne. VŮBEC! Navrženou odluku beru jako formu vyhnanství, která stejně k ničemu nepovede. Když na to každý večer, když už všichni spí, pomyslím, vnitřně se sesypu. Já momentálně neberu nic, kromě občasného Rivotrilu, když už je opravdu nejhůře (nebo si aspoň myslím, že je nejhůře). Zkoušel jsem teď popsat svůj příběh posledních 6 let dvěma psychologům poté, co zkrachovaly schůzky u toho posledního, ale oba mají plno a v podstatě se ani k tomu nevyjadřili. Takže si připadám jednak totálně opuštěný a jednak se mi pořád hlavou honí myšlenky, že mi není pomoci. A do toho depersonalizace v kuse 24 hodin denně.

Kurwaaaaa, já chci zpátky svůj život!!

Jo tohle je opravdu hrozné. Já si někdy také všímám, že když jsem třeba nemocná a jsem hodně unavená, tak si jdu teda spát i ve dne, ale když se probudím, tak nevím kde jsem a jsem celkově úplně mimo a trpím šílenou úzkostí, mám záchvat paniky a DP a DR se hrozně moc zhorší. Jednou jsem babičce dokonce říkala, ať zavolá sanitku. Ona ji naštěstí nezavolala. Fakt nevím co se to se mnou děje... Asi po 3 hodinách jsem se z toho stavu alespoň trochu vzpamatovala... Od té dobu se bojím chodit spát i ve dne, i když jsem nemocná. Je to opravdu zlé... Klidně bych to vyměnila, za nějakou fyzickou nemoc(která neohrožuje život), jen abych se zbavila téhle, z prominutim, sračky... Nesnáším to!!

gep: samozřejmě, že zaměstnávat sebe a odlákat sebezaměření se na sebe a úzkostné přemýšlení o smyslu vlastní existence je sice účinou zbraní, ale ne vždy. někdy má člověk tak silné emoční rozlady, že ani nevstane s postele, nebo se nevzmůže ani na to - uvařit si kávu. Mám strašná rána, úzkostlivá depresivní a  najednou zničeho nic všechno zmizí a jsem tak za dvě hodinky úplně v klidu. Co se stane na mozku? asi se aktivuje nějaká jiná neuronová síť, která zodpovídá za jiné obsahy vědomí. najednou mi vůbec nevadí, že mě žena odbyla, prostor bytu je najednou docela pěkný, v klidu si udělám kafe sednu k pianu a studuji. Pak třeba - týden v klidu a najednou - tři dny deprese a zároveŇ příznaky depersonalizace. Co se stalo na mozku? Zpět se aktivovala neuronová sít, která zodpovídá právě za tyto prapodivné stavy vědomí. To, že se na základě těchto změn přetváří naše interakce s okolím je naprosto jasné a logické a to, že nám pak zpětná vazba negativně ovlivněného okolí způsobí reakci (akce reakce) to je snad taky jasný. A to je ta praštěná psychologie, která nic nevyřeší. Dokud nám nějaká evoluční lékařské metoda nezasáhne účině do mozku, tak jsme prostě na hranici \"Být či nebýt\". Vždyť, kdo má tohle absurdní utrpení pořád snášet. To by rozdrtilo i kámen!!

Martin: ježíš to je úplně přesný, jako bych četl vlastní monolog... DP se mi natrvalo rozjela po definitivní ztrátě osudový ženský a moje největší úzkost/nihilismus je z toho, že i kdybych čirou náhodou našel adekvátní novou, tak stejně nedokážu udržet vztah a zase ji ztratím. Teď mluvím o pevných vztazích, pro budoucnost, s kým děti. Úlety neřeším. Apatie z reality - přesně. I když naopak v práci mi to pomáhá - nemám naprosto žádnou trému ani pochybnosti. Ale ty pocity po probuzení ráno - kurva kde to jsem? Aha, doma, ale kdo já jsem? Jediné odzkoušené co mi na to pomáhá - hyperaktivita, co nejvíc koníčků (nemám čas přemýšlet) a cestování (v nových místech nemám možnost srovnání s tím co už znám, zda vnímám jako realitu či jako sen)...