Taky mě napadlo - najít si stejně nemocnou partnerku,ale často mi při konsultaci s lékařem bylo doporučeno, abych se o to spíš cíleně nepokoušel a když už, tak bez šíření genetiky dál. Tedy bezdětný vztah. No deperso - mým problémem ve vztahu bylo vždy sebezaměření se na sebe, zejména v obdobích zhoršení nemoci. Když je člověku špatně aníž by k tomu měl důvod, propadne panice, že sotva dýchá, sotva doleze sklíčen z práce - protějšek má prostě pocit, že něco neni správně.i.. U mě konkrétně ještě problém ve vztahu umocňuje fakt, že jsem hudebník a často trávím čas u svého nástroje. dalšími faktory byli - co si vzpomínám - SSRI antidepresíva, která mě způsobila sexuální apatii. Nakonec jsem někde na americkém neurosaitu narazil na zmínku jednoho psychiatra, že svým depresivním pacientům mužského pohlaví už dávno nepředepisuje serotoninové Inh., pač zvyšujou hladinu prolaktinu. U ženských to prý nevadí. Tyhle věci se pak nasčítaj a člověk začne přivádět svého partnera k pochybnostem. tohle je má zkušenost, nevím jestli je to tak obecně: moje poznámky neberte jako návod, jen jako kritiku. Pokusím se ženu získat zpět a vysvětlit jí, že za mé změny v chování také může právě má nemoc. Třeba to přijme,ale zároveň si bude muset dobře uvědomit co za potíže ji mohou po mém boku čekat. Já tak troch trpím výčitkami svědomí, že přece svou ženu nepřipravím o právo na \"normální život\". Uf, je to složité. Jsem doma, přišel jsem se skoušky a jsem tu sám. Já a prázdný, bezútěšný prostor beze smyslu. Zítra do práce a z práce do KOSTKY.W

V čem přesně máte ty potíže ve vztazích?

Mít tu možnost vyměnit dp za sociopatii, z fleku bych to bral. A klidně bych k tomu přidal amputaci nohy a zálibu v německým geronto pornu, jen abych se zbavil současných potíží. Ženy které nemají přehnané nároky na život...no, možná jediné co nám zbyde bude najít si stejně postiženou polovičku...

Jseš cynik, kterému je všechno jedno?Myslím, že ti neni všechno jedno. To bys byl nejspíš sociopat a nezamířil bys na tohle fórum, ale rovnou do parlamentu. My všichni, co jsme tady, trpíme úzkostnýma, panickýma a depresivníma poruchama. Dost blbý je, že se to dá velmi obtížně léčit. občas jsem měl pocit, že mám vyhráno, ale vždycky se to vrátí. Kéž bych našel ženu, která by neměla tak zbytečně přehnané nároky na život. Naše nemoc hraničí ba přímo souvisí s lidskou invaliditou, která bohužel není vidět a naše zdravé okolí ji nevidí nebo zcela podceňuje. Sám za sebe, musím potvrdit, že deprese a choroby ji podobné je skutečně patologickou nemocí. Hodně se zajímám o psychiatrii, neurobiologii a psychologii. Přečetl jsem velké množství odborných knih ač nemám lékařské vzdělání a mám pocit, že jsem v životě skončil. Kdyby mně nějaký lékař nabídl euthanasii, okamžitě bych podepsal - bez váhání. Sebevraždu spáchat nedokážu ze strachu, že bych ji přežil. W

wilhelme, tohle jsem bohužel zažil taky. Poslední vztah se mi kvůli zkurveným sračkám co se mi uhnízdili v hlavě rozpadl, sice by to asi skončilo i když bych měl psychiku v pohodě, ale štve mě to, protože to vypadá že nebudu schopnej navázat vztah, a pokud ano, nebudu schopnej ho udržet. Už jenom z týhle představy mám ještě větší depky než normálně. Ale netýká se to jenom vztahů, ale komplexně celého mého bytí, kterýmu osud změnil životní cestu z nadějných vyhlídek směrem do totální prdele a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo hnout k lepšímu. Stal se ze mě cynik, kterýmu je všechno jedno a kterýmu jsou díky tomu, že setrvává v permanentním vakuu, pojmy jako radost nebo štěstí úplně cizí. Vlastně nežiju, ale životem jen tak proplouvám, resp. život proplouvá kolem a mimo mě.

Chtěl jsem se ZEFIRA zeptat, jak snáší ztrátu partnerky. Jsem v podobné situaci a nedokážu se s tím dost dobře smířit. Nesnáším samotu a představa, že přijdu z práce a budu sám je pro mne nepřijatelná. Trpím depresivně úzkostnou poruchou, která občas zmizí a pak se náhle objeví. Beru řádně a dlouhodobně antidepresíva a anxyolitika, ale i přesto je má psychodynamika proměnlivá v závislosti na vnějších podmětech. Moje manželka netrpí a netrpěla nikdy žádnými neurózami ani depresemi a tvrdí, že jsem ji dost ovlivnil a chce odejít z mého života právě proto. Já ji miluji, ale nedokážu v některých relaptivních stavech fungovat jako opora, protože mám co dělat s tím abych ustál svou nepřiměřenou úzkost (strach z budoucnosti, strach že se zblázním, strach, že nezvládnu udržet dobré zaměstnání, strach že ztratím milovaný objekt). Jsem na samém psychickém dně, které už jsem zažil nesčíslněkrát - s přibývajícími lety je ale možnost dospět k remisi stále těžší. A tak se sám sebe ptám, jaký smysl má život s nemocnou duší (s poruchou neurometabolismu mozku na cestě Stresové osy), jež ovlivňuje náš život na tolik, že ho často nedokážeme plnohodnotně žít a bouráme, co jsme postavili. Čas běží, léta běží, smrt se blíží a možnost pobytu na tomto světě je jen jedna. Já neprahnu po hmotných statcích, nejsem hedonista, který se baví sám sebou na úkor ostatních, chci jen prožívat obyčejný pocit štěstí po boku svého protějšku, který by porozuměl obtížnostem mé vleklé nemoci. Jsem zoufalý a potřebuji pomoc, nevím však, kde ji hledat...W.

Pájo, já. Moje oficiální diagnóza je úzkostně depresivní porucha.

Ahoj, mě se to zhorší jen z těch světel a na diskotéce... u studeného větru jsem si toho nevšimla... :) Mohla bych se zeptat jestli tady někdo trpí úzkostí a depresí?

Ahoj,
zhoršuje se to někomu, nebo spouští se to někomu z Vás když vyjde na luft a ofoukne ho studenej vítr? Toto je u mě dlouhodobý spouštěč. Krátkodobý např. zářivka, světlo ve tmě (např. protijedoucí auto), světla na diskotéce atd...
Má to taky takhle někdo z Vás?

Já jsem byla včera s kámoškou na diskotéce a připadala jsem si opravdu divně a nepříjemně: Tak jsme tam seděli, to jsem byla taky dost unavená... a pak jsme šly teda tancovat. Tancovaly jsme a po chvíli se mi DP i DR hoodně zhoršily. Cítila jsem se docela dost mimo. Myslím, že jsem to měla z těch blikajících světel, protože když jsme pak odešly tak už mi bylo lépe. :)

Já ve škole nejsem unavený, co bych za to dal, kdybych mohl být alespoň unavený a vnímat ji :-) Na mě škola působila vždy negativně. Velký stres, nesvoboda, lhostejnost a silnější DP, než po dvanácti hodinách v práci.

Ahoj Andrew, já jsem nevěděla nejdřív vůbec, co se se mnou děje a tak jsem se dívala na internet a náhodou jsem na to natrefila DP a DR a řekla si, že to na mě může sedět... no ale psychiatr říkal, že je to příznak nějaké jiné nemoci, tak se stejně pořád bojím, aby to nebylo ještě něco jiného. :/ A ještě bych chtěla dodat, že jsem ve škole skoro každý den celkem unavená, stává se vám to taky?

Pohyb je pro duševní pohodu určitě moc důležitý. Zjistila jsem, že bez sportu se neobejdu, dokážu si při něm pročistit hlavu, krásně se odreagovat. Nejhorší je nic nedělat a přemýšlet.

Andrew - to co píšeš o fyzické práci resp. vůbec o pohybu, můžu potvrdit. Když se věnuju nějaké činnosti, byť sebebanálnější, která nevyčerpává duševní síly, cítím se o trochu líp. Zatímco v práci to taková sláva není, problémy a stresové situace se kupí, a pak si připadám, jako kdybych v té práci nebyl já, ale někdo úplně jinej, někdo kdo za mě mluví, myslí, kdo za mě řeší problémy. Když je ale klid, a můžu se soustředit na jednu jedinou věc, třeba blbý škrábání brambor - z toho si buddhističtí mniši dokáží udělat parádní meditaci :-) Já meditovat neumím, sice jsem to zkoušel ale bez valného úspěchu, nicméně ten pocit kdy se dokážu koncentrovat na jednu věc působí na mou psychiku blahodárně.

Ahoj Pájo, vítej na tomto fóru. Přispívám na toto fórum přes dva roky a jsem překvapenej z toho, jak se tady střídá každou chvíli - pavla, pája, pájka.. Sem vážně přispívají převážně Pavly. Asi to máte předurčený :-D (sranda). Určitě ti pomůže zdravý životní styl, pravidelný spánek, strava, sport, láska, hobby a vyhýbání se stresových situacích, když to jde. Zkrátka žij, jako když jí nemáš a probouzej city a zdravé emoce přátelství, láskou, prací a dobrý vztahy. DP je jen prostředek, díky nemuž vytěsňuješ něco, co tě v realitě přemáhá. (Dlouhodobý stres, únava, tlak, násilí,mučení) To je celej fór. Sem to psal: když dlouho sedím u počítače tak mám silnější DP a mam obavy jít ven mezi lidi. Jinak díky za pěkný přirovnání, že ti příjde prostředí, jako jedna velká místnost. To budu používat :-)
Odkud jsi a jak si přišla na pojem depersonalizace a derealizace?

Ahoj, nevím, jestli mám DP a DR, nebo něco jiného (možná i horšího)... No začalo mi to když jsem seděla skoro pořád u počítače a pak jsem mrkla a najednou jsem to viděla tak jinak, divně, odcizeně, těžko popsatelně. Tak, jako bych se nedokázala soustředit jen na jeden předmět a věci se mi někdy zdály i blíž, než doopravdy jsou. Pak se přidala asi DP - nejdříve jsem přestala vnímat nohy, teď i celé tělo. Lidé okolo mě a i můj obličej v zrcadle se zdá také divný. Někdy, když jsem jedla, tak se mi zdálo, jako by to byl jen sen... bylo fakt to nepříjemné. Vlastně si stále připadám jako ve snu. Stále víc se mi odcizuje prostředí - přijde mi jen jako jedna velká místnost, také těžko popsatelně. Už skoro ani nevěřím, že vůbec žiju. Už se takhle cítím asi 2 roky a mám pocit, že se to stále zhoršuje. Nikdo jiný to na mně nepozná, a když jsem to řekla rodičům, tak mě nakonec vzali k psychiatrovi, a ten doporučil, že bych měla jít do léčebny. To ale mamka nedovolila, a tak mi jiný psychiatr předepsal antidepresiva. Ty mi moc ale nepomáhají. Poraďte, prosím, co mám dělat? Děkuji.

Pracujete někdo rukama? Já teď dělám brigády rukama a moc mi to pomáhá uvědomovat si, jak mé tělo pracuje. Naopak když dělám dlouho na počítači nebo prostě moc nechodím, DP se velmi zhorší.

já ji mám 27 let v kuse a naučit se s ní žít se nedá..taky si říkám,že už toho bylo dost,vyzkoušela jsem si tyhle stavy a teď by uz mohly jít do PRDELE,jít obščastnit jiného-myslím,že je spousta lidí,kteří si tohle svinstvo zaslouží víc-mi přijde,že tahle nemoc je za trest a říkám si,co tak strašného jsem provedla??..jedině za nevěru,nic horšího na svědomí nemám,ale i to stačí až nad hlavu:-(..ale to by muselo mít DR/DP strašně moc lidí..

Deperso, to se ti nedivím. Mě sere každé probuzení, kdy si uvědomím, že to není pryč. Sere mě každé usínání, kdy si večer říkám \"Tak, mysli pozitivně a ráno budeš jako kdysi\". Sere mě, že to \"Kdysi\" už je tak dávno, že ztrácím víru a pocit, jaké to vlastně kdysi bylo. Sere mě, že za těch 6 let nebyla ani vteřina toho \"Kdysi\", toho normálního stavu. Jen vím, že to bylo tehdy jinak. Sere mě to všechno!

už mě to DP/DR sere:((