Zefire, klid, lednice nemá nožky, takže bude stát pořád na stejném místě.Mně se zas stává, že občas hodím třeba ponožky do odpadkového koše místo do koše na prádo...a to musím říct, že koš na prádlo je uplne jinde než odpadák. Nebo jdu si pro mouku, která je ve špízi,ale otevřu lednici, pul hodiny do ni čumím a pak přijdu k sobě a řeknu si jen: ty si zas debil...tady mouka není. Nebo než odejdu, tak si dvakrat zkontorluju jestli mám sešit, kterej budu potrebovat do škole...přijdu do školy a sešit stejně zůstal doma. Je to jen nesoustředěnost, nic víc.Mozek je zaměstnanej většíma starostma,aniz by sis to uvedomil a pakto tak dopada.

to je nesoustředěnost - tuhle se mi stalo, že jsem v den volna, vyšel ven do krámu něco koupit a šel jsem na autobus jako že jedu do práce. na zastávce jsem se sám sebe lekl. Taky mě štve hrozná nerozhodnost. v hlavě si přemýlám, co všechno bych měl udělat a nedokážu se od toho odpoutat a řešit věci postupně. taky mám tendenci důležité věci odkládat až na poslední chvíli - odborně se tomu dokonce i nadává - prokrastinace. Mám za to, že jsem chronicky odkládal povinnosti už v dětství a tak jsem se pod tlakem dohánění zanedbaného stresoval natolik, že jsem si spustil paniku a depresi. Jak to ale celý pojmout?Je odkládání povinností důsledkem přirozené povahy člověka, nebo nějaké naučené sociální chování, důsledek vrozené neurózy a jak to souvisí s geneticky podmíněnou poruchou neurometabolismu. jak to vypadá na PET a jak se to dá zmírňit či léčit - to fakt netušim. Zkrátka by mě z technického hlediska zajímalo, jestli je obcesní chování naučené, a nebo jestli vyplívá s funkční poruchy neuromediátorů. jde mi o to, jestli se mám zfackovat za to jakej jsem debil, nebo se litovat za to jak jsem emocný. Na tohle mi zatím nikdo ještě neodpověděl a to jsem ptal ptal a ptal!

Všiml jsem si poslední dobou pár zvláštních situací, které se mi přihodily. Stává se mi, že nějaký předmět očekávám někde jinde, než běžně bývá. Stane se mi to tak jednou dvakrát denně. Jakoby mozek něco, o čem ví, že je na určitém místě, vyhodnotil najednou, že je někde jinde. bez důvodu. Pěkně mě to vždycky rozhodí...

Typický příklad dnes. Zaliju si kafe postavené na lednici, chystám se vytáhnout mléko z lednice (kafe stojí na lednici, tudíž stačí sáhnout na dveře dolů a otevřít), otočím se o 180 stupňů a hledám lednici tam (tam je ovšem skříňka). Uvědomím si to, přijde rychlý náznak paniky, zaplaším to, uvědomím si tu šestiletou mizerii s DPDR, snažím se uklidnit, že je to součást DPDR a pak už sáhnu správně.

Je to normální, nebo to může být příznak něčeho nového?

deperso: Jak vnímáš tu Omegu 3? Pravděpodně si jí koupím :-)

Neurol beru různě. Když cítím, že se trápím hodně a nevím, jak dál a nekdo když se cítím hodně dobře a chci vědět, jestli se můžu cítit ještě líp a jak moje \"hodně dobře\" je hodně dobře :-) Moje \"já\" beru to, co je můj natural, to co ze mě dělá člověka.

Andrew, jaký prášky konkrétně máš na mysli, že by ti měly tlumit \"Já\". Co si představuješ pod pojmem \"Já\"?

Já beru jenom Omega 3 a teď krátce Piracetam na ty antidepresiva jsem se vykašlala brala jsem i antipsychotika ale přijde mi že to mi spíš uškodilo a spustilo deprese. A v jakých případech saháš po neurolu?

To jo, ale když jsi sama, tak u tebe musí něco dominovat. Já už prášky neberu přes půl roku a zkouším to bez nich a občas si vezmu Neurol, který mám v zásobě :) Léky jsem přestal brát, protože nevím, jak moc tlumí moje \"Já\" :-( A mám obavy, že bych tím mohl vyhasínat..

abych se připojila do diskuze...taky mám,nebo spíš jsem měla pocit jakobych stratila identitu, jakobych o sobě nedokázala říct jsem taková a taková...dost mě to štvalo, rejpala jsem se v sobě víc a víc a byla sem ještě víc zmatenější, ted už jak beru prášky tak se ty myšlenky uklidnily,už bych uměla říct pár základních vlastností které u mě převažují a když se na to dívám zpětně tak zjištuju,že nebylo ani třeba se bát toho, že nevím jaká sem,protože podle mě to člověk o sobě nemůže jednoznačně nikdy říct,v každé situaci se člověk zachová jinak a závisí na mnoha aspektech,např. nálada, aktuální rozpoložení apod...aspon u mě to tak je

Já kouřím každej den a piju skoro každou sobotu a to hodně, pila jsem i na antidepresiva a to jsem pak byla úplně v prdeli třeba tři dny:) Ted neberu nic tak mi to nedělá tak zle klidně jdu i druhej den ven a cvičím atd.. Ale jsem prostě zvyklá se každou sobotu opít ono se i člověk odreaguje, je výřečnější, zažiješ větší srandu a tak:) Ale teď se snažím pít třeba jen jednou za 14 dní a chci pít jenom bílý víno a už ne tvrdej

Jinak s tím kouřením, kouřím občas.. zrovna ted kouřím dva dny v kuse, jinak jen kdyz jsem nekde s přáteli. Někdy mi to pomáhá, ale spíše mi to nedělá dobře, hlavně výčitky.. To jsem měl alkoholu, děsný výčitky, že jsem radši hodně spal.. Ted uz se moc neopíjim
A ty?

Hezké počasí má na mě vždycky pozitivní vliv, takže až budou teplí dny, tak zas vše negativní poleví. Já chodím každý ze zásady taky ven, rád se procházím podél vody na hodku a pak zpět. Pak cítím více, že jsem se hýbal nebo relaxuju, cvičím. S tím \"jebnutím\" se zasemého štěstí ti rozumím, protože já když jsem nesmírně štastný, tak se taky oslepuju, takže hezky poslouchám to co tělo opravdu chce a ne se do toho nutit a ne zakaždou cenu talčit na pilu. To je pro mě větší uspokojení a více jsem ze sebou :-)

Já taky nebyla outsider ale nerozuměla jsem si s každým obklopovala jsem se jenom lidma co mi seděli ale určo jsem ostatníma nějak nepohrdala. No když jsem zhubla tak se mi splnilo všechno co jsem si kdy přála, konečně jsem začala žít a ne jen přežívat, kluci se na mě lepili jak vosy na med, šlo mi to ve škole i v osobním životě, jak nad tím tak přemýšlím tak mi vlastně \"jeblo od samýho štěstí\"..:) ale to štěstí dlouho netrvalo a snažím se ho získat zpátky tím že jsem začala zase hodně sportovat a zdravě jíst a mám takovou \"zásadu\" jít ven alespon se dvěma lidma denně i kdyby jen na cigáro. Ale mrzí mě že už to nemůžu prožívat tak jako před tím, ale doufám, že se to vrátí pomalu ale jistě, už tedka je mi o hodně líp než třeba v zimě ta byla příšerná, ale pořád to není ono no

Já si taky moc neuvědomuju, co o mě ostatní říkají. Taky jsem byli a nešel s proudem, nedokázal jsem se napojit, ale rozhodně jsem outsider nebyl a lidi mě brali. Já sám se cítil sám. To je zvláštní já si myslím, že dieta může pomoci. Ve škole jsem měl stejný problém. Jako by se ostatní učili a já je jen pozoroval. Vůbec kvůli koncentraci jsem se musel na vyoskou školu vykašlat a odmaturoval s odřenýma ušima..

Já se snažím čerpat z toho co o mě lidi říkají, jeden kamarád mi teď řekl že mi jako jediný říká věci co nikomu jinýmu ne, protože mám super rady a tak a kamarádka mi třeba dneska řekla, že když se naseru tak nemá cenu se se mnou hádat protože to jiskry lítají, a tak dál, ale pořád mi přijde jako kdyby mluvili o někom jiným nemůžu to pořád vzít za svoje:/ zjistila jsem že ta moje DP/DR taky asi sahá až do dětství, vždycky jsem byla \"jiná než ostatní\", vždycky jsem šla svým způsobem proti proudu a taky si vzpomínám jak mi třeba ve škole občas přišlo že to co nám říká učitelka se mě jako jediný netýká a to jak jsem zhubla a změnila se jenom podpořilo propuknutí.

Mně se o tom taky špatně povídá, ale čerpám z těch situací, kdy jsem více u sebe - kdy se cítím dobře a více přirozeně. Jelikož mám delší dobu pokleslou náladu a působím na lidi spíše flegmaticky, vím že je to jen mou situací a není to můj naturál. Proto říkám to i to :-).

Ještě na něco se chci zeptat, kdybyste se měli někomu popsat, jací jste (povaha, vlastnosti atd..), dokázali byste to? Já bych to nedokázala přijde mi že s DP jsem absolutně přišla o svojí identitu. Jak jsem říkala psychiatričce a ona mi říkala že to není možný, že mi přijde že nemám žádnou povahu atd.:)

wilhelmos: Nevím, co na to napsat, než že to je realita :)) a nezbývá, než se přizpůsobit situaci. Já osobně vím, že kdybych byl sobecký vzteklý zvíře, měl bych se mnohem líp a pojem depersonalizace bych rychle zapomněl.

deperso, to je mi líto, že neznáš příčinu, ale nejspíš to u tebe může být z dlouhodobého stresu nebo napětí, jestli si nezažila tragickou událost či jiný šok. Já jsem si dobře vědom, co byl u mě spouštěč. Už odmalička jsem byl v rodině formován a předěláván do role, která mi neseděla, ale vyhovovala ostatním. Jedinou možností, jak si udržet svoje vlastní já bylo \"zmrazit se\" abych splňoval, co se očekává, ale zároveň si udržel sebe.Když jsem byl doma měl jsem silnější DP a když venku tak mírnou nebo žádnou a mohl se chovat svobodněji. A jelikož jsem žil doma 19let postupně jsem si DP vytrénoval. Teď nebydlím doma přes 3 roky a snažím se fungovat podle sebe. Když se daří, DP ustoupí a city,emoce ze mě vylezou. Za poslední dva roky jsem prožil několikrát realitu, jako nikdy předtím. Stačilo jen přepnout do sebe. Bohužel letos ještě ne. Chce to trpělivost a čas na sebe.

Andrew ty pokud jí máš už od 5ti let tak přece nemůžeš skoro vědět jaký to je bez ní ne? Já bez toho byla 21 let takže mi ten normální život opravdu chybí