No zrovna jsem nemocný, ale do školy chodím (což bych obyčejně nešel) takže mám pocit, že mě to opravdu posilňuje, stačí mi méně hodin spánku. Takže jsem dostal přesně co jsem očekával. Jinak včera jsem si koupil silnější B-complex, sice mi ten starší stačí ale tak zkusím ho.

Jak Honzo pokračuje akce B-komplex? Já ho beru pravidelně a řekl bych, že to má vliv na únavu, tedy že díky němu jsem méně unavený. DP je taky v mezích, akorát od včerejška se trošku zhoršila, ale to bude assi tím, že mě dnes čeká úkol, který je kompletně na mně a když přijde něco takového, tak se klepu. Večer při usínání jsem se dokonce probudil a v šoku sledoval, že se o mě pokouší něco jako panický záchvat s příznaky zrychleného dechu, srdce a myšlenek kdo a kde jsem a že šílím, ale moc jsem si toho nevšímal a rychle usnul. Tak nevím...

honza: dik, mam to stahle, mrkl jsem na to a az neco prelozim, muzem to tu nekde \"publikovat\". O cem tady pisu? Honza mi poslal e-verzi knihy o DP/DR. Jde o pribeh chlapika, ktery si prosel DP/DR a dostal se z toho. Jak ted pise:\" byla to \"zkusenost\" a v momente, kdy si necim takovym projdete a dostanete se z toho, uz pro vas nikdy nic neni prekazkou\". Uvedu snad jen jednu frazi ze zacatku:

\"You will never get better until you stop trying to get better\"
\"Vse bude lepsi az tehdy, az se prestanete snazit, aby to bylo lepsi\"

Kurnik, ty preklady budou bom(n)bonek.

Ahoj Agnes,
díky že jsi napsala, určitě si tu nikdo nebudu myslelt že jsi hloupá. Poznat přesně co ti je může psychiatr v kombinaci s tebou. Psychických problémů existuje celá řada jako panické stavy, deprese nebo obyčejná úzkost. Problém DP/DR je že tyto věci ji doprovází takže se těžko rozpozná. Sama si musíš říci kdy tě to potkalo, co tvoje problémy spustilo a co ti nejvíce vadí. Prostě tomu dát nějakou formu a pak hledat pomoc. Hodně štěstí .

Ahoj. Na tyhle stránky jsem narazila vlastně úplnou náhodou a tak nějak sem se s určitýma věcma stotožnila. Taky mě překvapilo že něco takového vůbec existuje nikdy předtím sem o tom neslyšela... Začalo to asi tak před pul rokem, aspoň od té doby sem to začala pociťovat a poslední dobou se mi to zdá horší. Vždycky jsem byla hodně komunikativní člověk a nevadilo mít kolem sebe spoustu lidí, ráda sem si vyšla do ulic, ale teď je to celé jinak. Minulý týden byl asi nejhorší co sem zatím zažila, nemohla sem překročit práh domovních dveří, vždycky když sem měla jít do školy jako by se ve mě něco zaseklo a já prostě ven nemohla, zůstala jsem kvůli tomu už i doma. Dělalo mi problém jít vyvenčit psa. Ta představa že něhoko potkám mě strašně děsila. Začala sem se bát lidí...V pátek sem byla s kamarádama v hospodě a ani sem nevěděla co si s něma mám povídat. Celou dobu sem tam jen tak seděla a koukala na ně jak se baví, nebavilo mě to tam, musela jsem odejít. Přestávám mít radost z věcí, které pro mě byly prioritou. Ani s mím klukem si nerozumím jako dřív...A ani vlastně nevim proč to tu píšu,asi si řeknete že sem blbá a tak, trochu se za to stydím, snad proto sem to ještě nikomu nedokázala říct, vlastně se nikomu nesvěřuju. Nemyslím si že bych trpěla DP/DR. Bude to třeba jen nějaká deprese nebo tak, ale jak sem si to tu tak pročítala dostala sem docela strach, že by to třeba mohlo pokračovat i v něco horšího.

prostě já: Medikamenty jsou prostředek k léčbě ale já věřím, že ta pravá cesta k vyléčení vede bez nich. Můžeš se toho zbavit úplně i bez léků, ale je to těžká cesta. Nejpravděpodobnější je, že se naučíš sebekontrole a změně vnímání, takže můžeš mít hodně slabou DP/DR ale nebude ti vadit a dost možná na tom budeš lépe než před tím, alespoň takhle o tom píší lidé co se jim to povedlo.
Léky nejsou tak špatné jak si mnozí myslí, akorát bych řekl, že pomohou spíš krátkodobě, ale je to hodně individuální. Léky jsou svým způsobem taky drogy a každá droga má vedlejší efekt a po čase na ní vzniká tolerance, podobně je to i u medikamentů.

jarda: posláno

2depersonalizace: Ahoj, díky za příspěvek, hned se cítím líp, když o tom můžu mluvit s někým, kdo ví.. :) Takže to jde zvládnout bez prášků, ale úplně se toho člověk nezbaví? No právě, jak píšeš, taky do sebe nechcu prát prášky, vím, že můj nejlepší kamarád měl problémy s alkoholem a dostal na to prášky a udělalo mu to strašný bordel v hlavě, a to koneckonců více lidem, podle mě je to v tomhle snad horší než ta ganja.

depersonalizace: (honza?) preposli mi prosim to pdf. pustim se do toho prekladu. adresa je: velky.pupek@centrum.cz Preji vsem pohodovou nedeli a zadnou uzkost ze vseho kolem, pac ono to lepsi BUDE!! Kurna a JO, jako ze se Jarin jmenuju!!

prostě já: tak jestli tě to trochu uklidní tak horší to nebude. Jsou sice chvíle kdy člověk zažívá s DP/DR lepší a horší dny ale že by to byl nějaký výrazný propad se asi říci nedá, celkově to má tendenci zlepšovat se. Myslím, že těžko jde srovnat DP/DR první měsíce po propuknutí a pak třeba 2 roky potom. Ono co ty lidi pak ničí už není samotná depersonalizace ale ta úzkost ze všeho kolem a jestli to bude někdy vůbec zas jako dřív, sám to znám.
Nemáš se za co stydět, seš mladá a tak děláš blbosti (jo jo je mi 19 a taky to mám z hulení ). Těžko ti někdo může říkat, že si za to můžeš sama, když o tom že tráva může vyvolat DP/DR neví ani spousta psychiatrů.
Mě když to potkalo tak mi bylo 16 a taky jsem se za to styděl (teda na začátku, pak mi to bylo jedno) a moje doktorka mě celkem dobře znala tak že jsem ji to taky nechtěl říct. Řešení? Prostě jsem ji řekl, že mi poslední dobou je nějak divně a že se cítím ve stresu, jestli by mi nedala doporučení k psychiatrovi. Až u psychiatra jsem řekl co semnou je, obvodní lékařce je do toho prd, protože s tím stejně nic neudělá.
Psychiatr mi nijak moc nepomohl, oni vůbec mají nutkání všechno řešit léky a to já nechtěl, doktorka mi nějak nesedla tak jsem od ní po nějaké době odešel. Jestli bych měl někam chodit tak k nějakému opravdovému odborníkovi co tomu rozumí nebo k soukromému specialistovi.

Chce to pevnou vůli, hodně odpočinku a pamatuj nic hrozného se nestane.

2Zefir: Ahoj, děkuju moc, že jsi mi napsal! Já za svou doktorkou nemohu jít, nechci, aby se to kdokoli dověděl, stydím se za to, co jsem dřív dělala! Chci to zvládnout sama, ale mám strach aby to nebylo horší a horší... Jak píšu, jsou chvíle, kdy jsem v pohodě, ale poslední dobou alespoň jednou za den mám \"výpadek\"- prostě cítím, že vše je tak neskutečné... Ale zároveň si v těch stavech uvědomuji, že to není mé skutečné vnímání, snažím se uklidnit, ale bojím se :( Nejvíc mě vadí, že mám od té chvíle, co se to poprvé projevilo, strašné výkyvy nálad- jednu chvíli sedím a čučím absolutně bez cíle, bez citu... aby vzápětí něco ve mě explodovalo- buď nesmírná euforie nebo zlost, přitom většinou je to bezdůvodu. Nevím, co dělat... Řešením by pro mě možná bylo, kdybych měla někoho známého, kdo by měl styk na psychologa, za kterým bych mohla zajít aniž by se to kdokoli dověděl...

2Ivan: Ahoj, takže když cítíš, že něco není v pořádku, že vnímáš jinak, tak si toho zkrátka snažíš nevšímat a jsi v pohodě? Promiň, za osobní dotazy, pokud nechceš nemusíš odpovídat, ale zajímalo by mě, ty jsi bral nějaké prášky? Pomohly ti?

Tu knihu v .pdf mám. Jedna milá čtenářka mi ji poslala . Ale nechci ji nějak hromadně rozšiřovat, jestli ji chceš tak ti ji mohu poslat emailem a když budeš chtít tak můžeš něco zajímavého přeložit, sám se na něco chystám ale je toho hodně.

sorry, blbe jsem to napsal. Ten nazev je At Last a Life.

Doma z prace a zdravim vsechny. Dnes mam jen vterinku. Muzu se urcite do nejakeho toho prekladu pustit, ENG je pro me posusnanicko Bylo by zajimave stahnout nekde elektronickou verzi te knizky At Least Life Od Paula Davida (viz. odkaz). Treba bychom se neco zajimaveho dozvedeli. Ja nejsem pres internet zrovna zbehly, tak pokud by se nekdo z vas k tomu dostal, tak ja to urcite zacnu prekladat. Dame te DP/DR po usiskach, ne??

\"Proste ty\". Za tridsať päť rokov, čo vlastním derealizáciu, už nie som ochotný ju brať vážne. Takže si ju nevšímam a je mu fajn.

Nemáte pocit, že depersonalistov je viac ako derealistov, minimálne na netoch?

Prepáč. Akosi som prehliadol ten príspevok, ale aspoň si ho teraz prečítam.

Ale Ivane, já neodpovídám Jardovi, ale \"prostě já\", jak sis mohl všimnout na začátku mého komentáře.

jarda

Díky za tipy, v tom co píšeš jsem s tebou rozhodně za jedno. Kdyby jsi chtěl třeba něco přeložit určitě by ti byla spousta lidi vdečná . Já teď čtu tohle http://www.anxietynomore.co.uk/at_last_a_life.html?hop=afflink uvidíme, co se tam dočtu zajímavého.

Jarda má pravdu. Robil som to tak, ako píše, len s tým rozdielom, že niečo čo písal je aplikovateľné na dp, ale nie na dr, pretože pri dr by si človek nemal všímať derealizáciu, a chovať sa tak, ako keby žiadna neexistovala.
Zefíre, mne sa osobne zdá, že Jarda je s dp vyrovnaný, a že v podstate pomoc nepotrebuje. Ale nech sa vyjadí sám, ak chce.

Jo jo, \"prostě já\". Všechno, co popisuješ, jsou příznaky, které tady většina z nás zná. S tím se sama nevypořádáš. Já s tím bojoval podobně jako ty půl roku (začalo mi to při problémech s tlakem a nečem jako malém infarktu, jak tomu říkám, na pohotovosti ale samozřejmě nic nezjistili), než jsem se odhodlal vyhledat pomoc. Pak jsem bral necelý rok antidepresiva v kombinaci s psychoterapií (zpočátku Coaxil a pak Dalsan), ale AD mě akorát otupovala, takže jsem to nevnímal tak intenzivně, nicméně pořád to tam bylo. Někdy koncem roku jsem se rozhodl to přerušit po konzultaci se svou psychoterapeutko. Následovalo několik hodně nepříjemných dní, ale v současné době jsem ve stavu, kdy o depersonalizaci vím, ale v podstatě na ni kašlu. Když se začne tlačit do mysli silněji, na chvilku se zamyslím, nechám ji krátce zahlodat, ale jakmile začnu myslet na něco jiného, zase se zasune do povzdálí. Nic není tak, jak to bylo dřív, ale alespoň se s tím dá žít. Jinak k psycholožce chodím každý týden, hrabeme se v dětství a v minulosti. Je to zajímavé a mnohdy osvobozující. Nevím, jestli ještě někdy budu vnímat jako dřív, ale momentálně je mi to jedno.

Tobě ale můžu doporučit - rozhodně vyhledej pomoc.